Chtěla jsem si zkrátit cestu přes les. Z houští se vynořil muž, který na mě zaútočil. Už jsem neměla sílu se bránit, když se stal zázrak…

Když se má stát něco zlého, souhra náhod vás tak vžene do pasti, že je těžké se takové situaci vyhnout. Ten den mi ujel autobus do naší vesničky, a další jel až ráno. Musela jsem vyrazit k domovu pěšky.

Nějaký hlas v duši mi říkal, ať se držím silnice, která bývá frekventovaná, že pojede jistě někdo známý a ten kousek mě vezme. Vůbec nedokážu pochopit, proč jsem se té myšlenky nedržela, a rozhodla se odbočit z vozovky a jít lesní pěšinou.

Byla to zkratka, která nebyla významná, mně ale byla zima. Nemohla jsem se dočkat, až budu doma a také jsem spěchala, abych stihla svůj oblíbený seriál v televizi.

Provázelo mě zlověstné ticho

Les byl potemnělý a moje kroky se rozléhaly. Bylo to nepřirozené, jako by klapání mých podpatků zesilovala nějaká stěna, od které se zvuk odrážel. V jednu chvíli jsem měla dokonce pocit, že slyším ozvěnu. Zastavila jsem se a chvíli naslouchala lesu.

Ve vzduchu viselo napětí. Měsíc nesvítil, jen tu a tam jsem zahlédla hvězdu. Vzpomněla jsem si, co říkávala babička. Že za temných nocí kolem novoluní se daří nejvíce černé magii. Nechtěla jsem věřit pověře Je to jen výmysl. Říkala jsem si.

Tma byla čím dál černější a do toho se zvedla mlha. Chuchvalce se proplétaly mezi stromy a stahovaly z hlubin lesa na cestu, kterou jsem šla. Chvílemi jsem měla pocit, jako by se kolem mě probouzely lesní bytosti.

Až jsem si vsugerovávala, že vidím končetiny a hlavu. Občas se o mě v chůzi ta hmota otřela, a nebyl to příjemný pocit. Cítila jsem vlhko a vůni jehličí. Kráčela jsem vpřed a nedívala se vlevo ani vpravo.

Už jsem viděla konec cesty lesem – a za ním se otvíralo potemnělé údolí… Najednou se z houští vynořila ruka. Vedle mě stál chlap jako hora, chytl mě kolem pasu a vlekl.

Škrtil mě, abych nekřičela

Chtěla jsem volat o pomoc, ale jeho chlupatá tlapa mě umlčela. Smýkl se mnou na zem a sápal se. V uších mi hučelo, dusila jsem se – začala jsem ztrácet vědomí. Kdesi v dáli jsem uslyšela houkat vlak. Široko daleko ale žádné koleje nebyly.

Ten děsivý zvuk sílil a blížil se, jako by se k nám řítila lokomotiva. A najednou se to stalo. Nějaká síla odmrštila muže stranou, já vyskočila na nohy a začala utíkat. Cesta necesta, prodírala jsem se lesem a slyšela, jak za mnou ten chlap funí.

Najednou ale ustal. Já běžela dál jako šílená. Jen na chvíli jsem se ohlédla, kde je. Spatřila jsem postavu, jak se drží za hlavu a svíjí se bolestí.

Viděla jsem děsivý obličej

Nad mužem vlál mezi stromy přízrak. Mlžná tvář byla velká a děsivá. Oči té bytosti žhnuly jako kočce. Zkoprněla jsem hrůzou. Když se však přelud pohnul směrem ke mně, nečekala jsem, a utíkala dál. Lesem se opět rozlehl ten mocný táhlý zvuk. Nebyl to vlak.

To vydávala ze sebe ta bytost. S kopce do údolí jsem se částečně koulela. Do vrátek a domu jsem vlétla jako šíp a tam zkolabovala. Byla jsem špinavá a potrhaná, nicméně zdravá. Mé báchorce o lesním duchovi nikdo nevěřil. Ať je to ale jakkoliv, ten večer mě zachránil.

Radka V. (47), Lipno.