Jako by ta tragická nehoda nebyla sama o sobě velkým neštěstím. Trvalo dlouho, než jsem se z ní vzpamatovala. Její následky mě však pronásledují dodnes.
Měla jsem báječný život. Našla jsem si skvělého chlapa a vzala jsem si ho. Během prvních tří let našeho manželství se nám narodily dvě krásné a zdravé děti – syn Cyril a dcera Terezka.
Byla jsem šťastná a naivně jsem si myslela, že moji rodinnou idylku nemůže nic narušit. Uplynulo však pět let a potkala mě neuvěřitelná hrůza.
Jela jsem pro manžela
Dodnes přesně nevím, jak se to stalo, i když celou věc vyšetřovala policie. Byla jsem doma jen s dětmi, protože manžel byl na týdenním pracovním školení na Slovensku. Byl pátek večer, když mi manžel zavolal, jestli bych pro něj nemohla přijet na nádraží.
Děti spaly a nádraží bylo jen deset minut jízdy od našeho bytu. Manželovi jsem tedy řekla, že pro něj přijedu. Nasedla jsem do auta a vyrazila jsem. Daleko jsem ale nedojela…
Svým zraněním podlehl
Asi po pěti minutách jízdy došlo v osudné nehodě. Pod kola mi vběhl malý chlapec. Ať jsem dělala, co jsem dělala, vyhnout se mu se mi nepodařilo. Po srážce jsem okamžitě vyběhla z auta a snažila jsem se mu pomoct.
Byl však v bezvědomí. Zavolala jsem záchrannou službu a pověděla jim, co se stalo. Záchranka přijela během pár minut a převezla chlapce do nemocnice. Jeho stav byl velmi vážný. Musel okamžitě na operační sál.
Poranění však byla natolik rozsáhlá, že se s nimi křehký dětský organismus nevyrovnal. Druhý den chlapec v nemocnici zemřel.
Přicházel ve snech
Když jsem se o chlapcově smrti dozvěděla, zhroutila jsem se. Několik týdnů jsem dokonce strávila v psychiatrické léčebně. Když jsem se vrátila domů, všichni se mi snažili pomáhat, jak se dalo.
Vzápětí ale přišla další rána – za smrt malého chlapce jsem byla obviněna a dostala jsem podmínečný trest. Můj stav se opět zhoršil. Manžel mi byl velkou oporou, ale moje výčitky svědomí se mu zmírnit nepodařilo.
A pak se vše ještě zhoršilo. Mrtvý chlapec se mi vloudil do snů. Noc co noc se mi zdál sen o tom, jak jde chlapec po silnici a já jsem ho pokaždé srazila autem. Pak všechno zčernalo a já slyšela jen hlasitý, srdcervoucí pláč. V ten okamžik jsem se vždy s křikem probudila.
Skončí to někdy?
Nešlo ale jenom o ty děsivé sny. Přízrak malého chlapce jsem začala občas vídat i za dne. Manžel i celý zbytek rodiny si o mě začal dělat vážné starosti. Měli strach, jestli nezačínám bláznit.
Ale kromě těch řečí o snech, ve kterých mě mrtvý chlapec strašil, a přízraku, který mě pronásledoval, jsem se chovala úplně normálně. Přízrak chlapce jsem často vídala v podvečer u naší branky. Řekla jsem proto manželovi, ať jde se mnou a přesvědčí se na vlastní oči.
A skutečně – jakýsi obrys dětského tělíčka zahlédl i on. „Panebože,“ vydechl a stiskl mi ruku. Od té doby uplynulo už deset let, a přesto, že „návštěvy“ mrtvého chlapce nejsou už tak časté, občas se stane, že se mi u té branky zjeví.
Soňa J. (52), Plzeň
