Každý mi radí, abych jezdila ve škodovce a při silniční kontrole vystoupila z auta. Copak ale mohu? Jsem vyšší než příslušníci!

Můj dědeček byl automobilový závodník a já, nejstarší vnučka, jeho lásku k rychlým, silným autům podědila. Geny se mnou zmítaly tolik, že jsem toužila studovat vojenskou školu a pilotovat stíhačku.

S touto hrůzou matka žila celé mé dětství, a bylo pro ni velkou úlevou, když jsem začala směřovat své aktivity jinam – na sport. Řidičský průkaz jsem si pořídila až ve třiceti – díky tomu, že jsem potřebovala vozit své děti a dělat velké nákupy.

Dědečkovy dispozice se tím probudily. Ačkoliv mi všichni doporučovali škodovku, nemohla jsem si pomoct. Uviděla jsem designerský klenot jménem Ford probe a musela ho mít. A bylo mi jedno, že to je třílitr.

V autoškole chtěli úplatek

Dnes už jezdím pětadvacet let bez nehody, a můj první vůz ani zdaleka nebyl tím nejsilnějším, které jsem v životě měla. Jezdím hodně. S nádherným pocitem štěstí to „valím“ rychlostí 230 km v hodině napříč Německem, kde je rychlost na dálnici neomezená.

Moudře v té zemi věří řidičům. Každý inteligentní a psychicky vyrovnaný člověk, a jen takový by měl dostat řidičský průkaz, přece ví, na kolik mu síly stačí a jaké má auto. Jenže toto u nás nefunguje.

Žádné psychotesty žák autoškoly neabsolvuje, potvrzení o zdravotní způsobilosti dostane od svého lékaře bez problémů téměř každý a zkoušky v autoškole?

Když jsem je dělala, zeptali se mě na rovinu – pokud chci mít jistotu, že řidičák dostanu, mám dát do obálky pětikilo…

Honili mě jako zločince

Moje nádherné sportovní Probe jsem si užívala půl roku. Vydržela jsem úšklebky okolí, i to, že mi občas u auta někdo vypustil gumy, ale nevydržela jsem už, že mě policie kontrolovala několikrát denně.

Stačilo projet kolem hlídky, a aniž bych udělala jediný přestupek, naskákali příslušníci do vozu a vyrazili. Majáček blikal, siréna houkala. Už jsem se jen smála.

Příslušníci se akčně hnali ke mně a z obličeje jim vyzařoval vzrušený výraz… Někdy mi jich bylo líto!

Takové zklamání v očích měli, když uviděli za volantem takového vozu ženu a na zadním sedadle v autosedačkách dvě děti… A tak jsem se nakonec svého vysněného autíčka vzdala. Ve škodovce nejezdím, ale své americké vozy volím opatrněji. Abych tolik nedráždila.

Byla jsem nesympatická

Policista by měl být urostlý a budit respekt. Takových je, jak se kolem sebe poslední dobou dívám, málo. Někdy si říkám, kde takové típky berou? Jednou mě stavěli dva zvlášť úžasní – jeden tlustý a plešatý, druhý malý, neduživý, brýle na nose.

Když se blížili k mému vozu, s neblahým tušením jsem přemýšlela – vystoupit nebo raději ne? Rada všech zkušených řidičů je – Vystup! Ale jak jsem to mohla udělat, když jsem byla o hlavu vyšší než jeden a o polovinu štíhlejší než druhý?

Riskla jsem to, a vystoupila. Jsou to přece policisté, a těm by měly být nesympatie cizí… To jsem ale byla naivní! Nejenže mi dali dýchnout, ale plazili se kolem auta po zemi, jak se snažili, aby nějaký nedostatek našli… kdyby tehdy mohli, zabavili mi auto i řidičák…

Radka (51), Příbramsko.