Zájezd do Tunisu byl mým snem. Když jsme se tam ale vloni konečně s manželem vypravili, z krásné dovolené zbyl jen pouhý sen.
První tři dny byly naprosto úžasné. Krásná pláž, teplé moře, nádherné počasí a večery v příjemné hotelové restauraci s výhledem na západ slunce. Užívali jsme si to opravdu dokonale a libovali si, že jsme se pro dovolenou rozhodli.
Chvíli jsme sice váhali, jestli nemáme našetřenými penízi přispět synovi na nové auto. Pak ale manžel rozhodl, že si výlet zasloužíme. A tak jsme jeli.
Cítila jsem se hrozně slabá
Čtvrtý den pobytu se mi po snídani najednou udělalo špatně. Manžel okamžitě zalarmoval zdravotníky z hotelu. Ti mě, s podezřením na srdeční záchvat, nechali rychle odvézt do místní nemocnice.
Už když mě vezli chodbami na vyšetření, tuhla mi krev v žilách. Ta nemocnice opravdu neodpovídala ani vzdáleně evropským standardům. Chtěla jsem protestovat, ale byla jsem příliš slabá a místní doktor stejně moc dobře anglicky nerozuměl.
Začala jsem se strašně bát, co se mnou bude. Vše jsem navíc vnímala v jakémsi polospánku. Bylo to hotové peklo.
Plakala jsem ze zoufalství
Strčili mě na nějaký pokoj s dalšími třemi pacienty. Nikomu jsem nerozuměla a oni mně také ne. Manželovi chvíli trvalo, než se ke mně vůbec dokázal probojovat. Nechtěli ho tam ani pustit.
Plakala jsem a chtěla ihned pryč. Nebylo mi sice ještě dobře, ale všechno lepší než pobyt tady.
Vždyť, když jsme si sjednávali pojištění, ubezpečovali nás, že mám z něj nárok na kvalitní zařízení a ošetření, které odpovídá našim standardům. Tohle to rozhodně nebylo.
Bohužel jsme nezavolali
Teprve druhý den manžel od naší delegátky zjistil, že jme měli ihned po mém kolapsu zavolat asistenci pojišťovny. Nakonec se ale dalo vše ještě vyřešit. Mě na další vyšetření převezli do jiné nemocnice a po dvou dnech jsem se mohla vrátit do hotelu.
Šlo jen o malou srdeční slabost a tak to vypadalo, že si po tom hororu s manželem ještě užijeme zbytek dovolené.
Prokleté schody
Předposlední den v hotelu jsme se šli s mužem ještě vykoupat do bazénu. Všimla jsem si, že schody v hotelové hale jsou čerstvě umyté. Ale než jsem stačila něco říct, manžel už po nich letěl dolů.
Zavřela jsem oči hrůzou. Když jsem je otevřela, uviděla jsem manžela ležet na zemi pod schody. Sbíhal se k němu personál. Manžel naříkal, ale žil. Přijela sanita a už jsme byli zase zpět v naší oblíbené nemocnici.
Po rentgenu manželovi nohu zasádrovali a druhý den se o berlích dopajdal až do letadla. Od té doby na nohu kulhá a musí chodit s hůlkou. Na dovolenou už nikdy nepojedeme. U nás doma je nám nejlépe.
Eliška J. (63), Pardubice
