Měli jsme velmi citlivého psa, který jednou svojí vlastností probouzel v lidech strach.
V naší rodině bylo tradicí, že k nám patřil vždy i nějaký pes. Nejčastěji to byl vlčák nebo podobné plemeno. Na jednoho z nich určitě nikdo nezapomene.
Cézar, jak se náš domácí mazlíček jmenoval, byl totiž nejen věrným strážcem domu, ale měl přímo nadpřirozené schopnosti.
Dostal se k nám jako malé zatoulané štěně, které někdo vyhodil u silnice. Měli jsme tehdy jiného psa jménem Gaston, ale ten byl už starý, skoro slepý a už jen dožíval svůj život. Za pár týdnů zemřel. Smutek nebyl tak velký, když už jsme měli doma Cézara.
Změnil své chování
Nový pes byl velmi učenlivý a inteligentní. Skoro to někdy vypadalo, že už ve štěněcím věku dokázal porozumět každému lidskému slovu. Všimla jsem si ale, jaký má někdy zvláštní pohled, tak trochu nepřítomný.
Bydleli jsme na vesnici a měli spoustu přátel i příbuzných, takže dveře se u nás, jak se říká, netrhly. Každou chvíli se někdo přijel podívat, třeba jen na chvilku.
Cézar byl se všemi hned kamarád, tedy vlastně ne úplně s každým. Když jednou táhla ulicí parta opilých výrostků, vystartoval po nich tak, že málem přeskočil plot.
Asi by jim dokázal i ublížit, protože vycítil zlo. Ti kluci naštěstí pochopili, že bude lépe dát se na útěk. Překvapilo mě, když Cézar jednoho dne změnil své chování vůči mému bratru Kamilovi.
Ten bydlel s rodinou dost daleko a tak se u nás tak často neobjevoval. Cézar ho měl rád a vždy na něho vesele skákal. Najednou se to ale změnilo. Pes se k bratrovi vůbec nechtěl přiblížit, vrčel a měl v očích onen nepřítomný pohled.
Kamil ho chtěl pohladit, ale Cézar se nenechal. Místo toho zavrčel a potom začal výt. Nikdo si to nedovedl vysvětlit.
Z domněnky se stala jistota
Na tu příhodu jsem si vzpomněla zanedlouho, v den, kdy mi švagrová zavolala, že Kamil měl nehodu a bojuje v nemocnici o život. Tu bitvu nakonec bratr bohužel prohrál.
Když jsem pak vzpomínala na Kamilovu návštěvu u nás, která byla jeho poslední, dala jsem si do souvislostí chování Cézara a nečekanou bratrovu smrt.
Kdysi jsem totiž četla článek o tom, jak zvířata dokážou předvídat nebezpečí nebo špatné věci. Cítil snad náš pes z návštěvníka blížící se konec? Objasňovalo by to náhlou změnu Cézarova chování. Moje domněnka se mi potvrdila za dva měsíce. Tehdy se pes začal stejným způsobem vymezovat proti sousedce.
Za celou tu dobu na ni nikdy neštěkal, ani nevrčel, nyní se k ní choval skoro nepřátelsky, jako by cítil nějaké ohrožení. Sousedka byla už v důchodu, ale zdálo se, že je vitální a bez problémů se zdravím. Týden nato si pro ni ale přijela sanitka, když se jí udělalo těžce nevolno.
Zemřela na srdeční slabost ještě v sanitce cestou do nemocnice. Pak už se z mojí domněnky stala téměř jistota. Jen jsem s obavami čekala, koho Cézar jako „posel smrti“ dále označí.
Nevíme, co se s ním stalo
Probírala jsem Cézarovy zvláštní reakce i s manželem. Bála jsem se, že mě bude mít za blázna, ale zaujalo ho to. Právě on si pak jako první povšiml dalšího případu. Tentokrát se jednalo o jeho sestřenici Soňu.
Nechtěl ji příliš vylekat, tak jí jen důrazně varoval, ať na sebe dává pozor. Tři týdny poté jsme se dozvěděli, že Soně zjistili rakovinu slinivky v pokročilém stádiu. Nemoc pak měla velmi rychlý a fatální průběh.
V té době už mě náš domácí mazlíček a hlídač dost děsil. Další předpověď smrti se už ale nekonala. Jednoho dne se Cézar zaběhl, ačkoliv to nikdy předtím neudělal – a domů už se nikdy nevrátil.
Možná ho zastřelil myslivec nebo přejelo auto. Ale možná, že se ho ujali jiné lidé, kteří pak byli vyděšení z jeho neobyčejných a hrůzných schopností.
Drahomíra N., (58), Ostrava
