K tomu, aby člověk potkal lásku, stačí někdy docela málo. Třeba pouhá jízda vlakem. Právě při ní jsem se seznámila s Vaškem.

Došlo k tomu před osmi lety. Sestra zrovna tenkrát ležela v nemocnici v Ostravě se zlomenou nohou. Jela jsem jí navštívit, abych jí alespoň trochu ukrátila tu dlouhou chvíli v nemocničním pokoji.

Cestou jsem se stavila ještě v knihovně, abych jí půjčila knížky – její oblíbené detektivky, a v supermarketu pro nějaké ovoce a čokoládu.

Krátce před desátou dopoledne jsem přicházela na nádraží a čekala na vlak, který měl opět zpoždění. Když konečně přijel na nástupiště, nastoupila jsem do prvního vagonu. Většina sedadel již byla obsazených, pouze dvě místa byla volná.

Jedno u starší dámy, která si však, jak se zdálo, povídala sama se sebou, a druhé u sympatického muže středního věku. Přisedla jsem si raději k němu.

Začal si se mnou povídat

Usmál se na mě, a když se dal vlak do pohybu, ostýchavě mě oslovil. „Promiňte, mám po noční a jsem strašně unavený.

Předem se omlouvám, kdybych během cesty náhodou usnul.“ Sice jsem moc nechápala, proč mi to všechno říká, ale na znamení, jakože rozumím, jsem přikývla.

V duchu jsem se modlila za to, aby to nebyl jeden z těch otravů, kteří mají neustálou potřebu povídat si s cizími lidmi. Představa, že bych následující hodinu měla strávit v takové společnosti, mi zrovna dobrou náladu a úsměv na rtech nevykouzlila.

Spokojeně klimbal

Jak se ale záhy ukázalo, dotyčný muž se do žádného klábosení nehrnul. Jen mě slušně upozornil na to, že kdyby mu náhodou při klimbání padala hlava na mé rameno, tak do něj prý klidně můžu strčit.

Pousmála jsem se a přikývla jsem. Muž poté zavřel oči a já jsem si z kabelky vytáhla časopis. Cesta příjemně ubíhala. Můj spolucestující spokojeně pochrupoval vedle mě a já jsem luštila v časopisu křížovku.

Pak ale přišla prudší zatáčka a stalo se přesně to, co muž předpověděl. Náklon vpravo ho vychýlil z rovnováhy a jeho hlava se ocitla na mém rameni.

Prohlédla jsem si ho

Do nosu mě udeřila vůně jeho kolínské. Byla velice příjemná, takže jsem dotyčného nechala, aby si na mém rameni dál spokojeně pochrupoval, a přitom jsem si ho pečlivěji prohlédla. Jeho tvář měla ostré rysy.

Víčka se mu drobně chtěla, lemovaly je husté dlouhé řasy. Ústa byla úzká a nos měl rovný a dlouhý. Vlasy v odstínu havraní černě byly místy prošedivělé, střižené nakrátko. Nevím proč, ale mužem jsem nezatřásla.

Naopak – zavřela jsem časopis a sedla si tak, aby se muži hovělo ještě pohodlněji.

Společně do cíle

Nakonec začala hlava klesat i mně, až jsem taky usnula. Probudila jsem se až na konečné, kde mě můj spolucestující jemně hladil po ruce a usmíval se na mě. Přejela jsem svoji stanici a skončila jsem v úplně jiném městě.

Vašek, tak se ten muž jmenuje, mě pozval na kávu a pomohl mi najít spoj zpět. Od té doby už jezdíme vlakem spolu.

Denisa R. (59), Vratimov