Pojem rodina pro mě vždycky představoval nejen hodný partner a zdravé děti, ale i vlastní domek. Tajně jsem snila o tom, jak jednoho dne potkám muže, který bude vlastnit svoji nemovitost a jak se potom budu starat o zahrádku.

Ten, do kterého jsem se v životě nejvíc zamilovala, ale bohužel z vesnice nebyl. Jmenoval se Honza a bydlel v okresním městě. Nedovedl si představit, že by někdy „skončil“ na venkově. Měl mě ovšem rád, a tak chápal tu moji posedlost.

Když jsme v našem vztahu dospěli do fáze, že jsme chtěli vedle sebe denně vstávat i usínat, přišel čas rozhodnutí. Teoreticky zde byla možnost žít u našich. Táta se nechal slyšet, že by klidně k domku přistavil jedno patro.

Ta myšlenka mě sice lákala, jenže jsem zároveň věděla, že si můj otec a Honza příliš nepadli do oka. Kdyby spolu měli žít v jednom domě, dříve nebo později by došlo ke konfliktům. Viděla jsem ten budoucí spor jasně před očima.

Ne, pokud se měl naplnit můj sen v podobě života ve vesnickém domku, nemohlo to být u rodičů a dokonce ani v rodné vesnici. Mohli jsme buď nějaký domek koupit, nebo začít stavět.

První pokus o společné bydlení

Můj milovaný měl však docela jiné plány. Na rozdíl ode mě snil o klasickém panelákovém životě a snažil se mě dokonce vylákat do většího města nebo až do Prahy. Pravidelně četl inzeráty a materiály realitních firem.

Proti hypotéce rovněž nebyl – a existovala docela velká šance, že bychom ji dostali – ovšem lišili jsme se ve způsobu jejího využití.

„Víš co, zatím bychom si mohli zkusit něco pronajmout, na nějakou dobu, abychom viděli, jestli jsme vůbec schopni spolu žít,“ navrhl jednoho dne Honza. „Věděl bych o bytě,“ dodal.

Šance vyzkoušet si každodenní život s Honzou po svém boku byla lákavější než vědomí, že jsem to vlastně já, kdo ustupuje.

Bylo to lepší, než jsem doufala

Nadšení z prvních dnů a týdnů zahnalo do pozadí moje úvahy o rodinném domku. Nejvíce mi vadilo, že jsem nemohla, tak jako doma, vyběhnout na zahrádku, starat se o králíky a o slepice nebo si prostě jen tak lehnout na dvorek.

Nešťastná jsem bývala jenom chvílemi, a když jsem to dala najevo, Honza vždy rychle přispěchal s útěchou. Během toho roku života v půjčeném bytě jsem si na panelákový život nakonec zvykla.

Svoji roli v tom jistě hrálo i vědomí, že to není natrvalo a že se svého snu o domku pro nás dva nemusím vzdávat. Blížil se návrat Honzova kamaráda ze zahraničí a s ním i otázka, co bude dál.

Předložila jsem návrh

Odvážila jsem se Honzovi navrhnout, abychom pro změnu, než si najdeme něco jiného, zkusili zase žít mým vysněným způsobem života, tedy v rodinném domku, u našich. Nakonec souhlasil. Nezapomněl mě však varovat:

„Jestli se něco pokazí, tak to bude, Marto, zaviněno tím, že se mě snažíš zasadit do půdy jako nějakou rostlinu.“

Jenom jsme se hádali

Ukázalo se, že je daleko horší přizpůsobit se životu na venkově než pohodlnému živobytí v paneláku.

Měla jsem předtím, než jsme se k rodičům s Honzou dočasně přestěhovali, s našimi dlouhý rozhovor, ve kterém jsem je žádala, aby na mého milého nekladli obvyklé vesnické nároky.

Úplně odnaučit své rodiče stylu života, na jaký byli zvyklí, se ovšem nedalo a Honza se s tím záhy seznamoval na vlastní kůži. Byl z toho nervózní a viděla jsem na něm, jak se domů vždycky vysloveně netěší. Netrvalo dlouho a začali jsme se hádat.

Jedno sobotní odpoledne, když naši odjeli ke známým na návštěvu, jsme na sebe s Honzou dokonce křičeli. Bylo nám to oběma pak strašně líto. Uvědomili jsme si, jak daleko jsme zašli. Dlouho jsme stáli v mlčenlivém objetí.

Pak jsme jeden druhého poprosili o odpuštění. Do týdne jsme si pak našli malou garsonku za přijatelný nájem a přestěhovali se.

Rozumné řešení

Byli jsme spolu a prožívali jsme znovu bezkonfliktní krásný vztah. Já jsem Honzovi nic nevyčítala. Dál jsme hledali možnost, jak získat nějaký byt za rozumnou cenu. Stále trvala možnost, že se vezmeme, dostaneme hypotéku a napevno zakotvíme ve městě. Jen jsme si zatím nevybrali kde.

Na konci města se stavěly nové, moderní domy a zdaleka ne všechny byly předem prodané. Začali jsme se o ně zajímat. Připadalo mi to dokonce jako kompromisní řešení, protože to malé budoucí sídliště se rozkládalo kousek od lesa a zeleně. Pomalu jsme začali plánovat svatbu a následně zakoupení bytu na tomto sídlišti.

Šťastný společný život

Pak přišel jednoho dne Honza domů zamyšlený. Vyzvídala jsem, co se děje. Nakonec z něho vylezlo: „Strýček se rozhodl jít do domova důchodců, protože už se o sebe nezvládá postarat, a přepsal na mě dům.“ Málem se mi zastavilo srdce.

„Jestli chceš, tak budeme nakonec opravdu žít na vesnici,“ usmál se Honza. Jak to dopadlo? Domek jsme prodali, koupili byt na vyhlédnutém sídlišti i bez hypotéky a ještě předtím se vzali. Nyní už máme dva dospělé syny a na zahrádku občas jezdím pracovat k našim.

Marta L. (53), střední Čechy