Já i můj manžel jsme jedináčci a narodilo se nám jediné dítě. Ani jsem nedoufala, že bude jednou náš dům a zahrada znít dětským smíchem.
Až do důchodu jsme si mysleli, že je role jedináčka v našem rodě prokletí. Že to máme v genech. Naše dcera Denisa nám ale předvedla, že tomu tak není. Když nám přivedla svého partnera Béďu, nebyli jsme nadšení. Byl o patnáct let starší a už měl čtyři děti.
Nikoli s jednou ženou, ale se třemi. Byl to mlsný kocour, který se otočil za každou sukní. Měl charisma a ženám se líbil, na svůj věk rozhodně nevypadal. A tak mu skočila na špek i naše Denisa.
Dceři pomůžeme
Celý rok jsme dělali s manželem všechno pro to, aby se Denisa s Bedřichem rozešla, protože na rozdíl od naší vysokoškolsky vzdělané dcery měl Béďa jenom učňák. Když s ním Denisa otěhotněla, byl to pro nás šok.
„Hlavně si ho neber!“ kladla jsem jí na srdce. „To dítě vychováme společně!“ Protože se Bedřich do svatby nehrnul, nezbylo dceři nic jiného, než být ráda za naši velkorysost.
Jak čas běžel, začali jsme se s manželem na vnouče těšit. Když nám dcera oznámila, že není na cestě dítě jedno, ale dvě, v duši jsme se zaradovali. To byl sen! Dvojčata, to bude něco báječného! Už žádný jedináček.
Šťastní prarodiče
S manželem jsme byli v sedmém nebi, když se narodila Kristýnka a Davídek. Najednou náš dům zněl dětským smíchem a náš život se rozzářil. Dcera si ale pro děti žádného náhradního tatínka nehledala, dál tokala s Bedřichem, který živil už šest dětí.
Byl to ale chlap pracovitý. To zase ano! V jednom zaměstnání byl od pondělí do pátku, o víkendech si bral různé brigády. Nakonec k sobě našli s mým mužem cestu, i když já se nemohla s takovým zetěm stále vyrovnat.
Když se nám ale za dva roky narodil další vnuk, vzdala jsem to. Jsme prostě velká rodina, a zeť má i své dobré stránky. Dnes jsme za něj rádi, protože je šikovný a dokáže mnoho věcí na našem domě opravit, předělat. To by svedl málokterý vysokoškolák!
Eva (69), Rakovník
