Jsou věci, na kterých neneseme vinu a přesto se na nás druzí dívají skrz prsty.    

Někdy stačí v životě jediný okamžik a pokazí se všechno, co se do té doby pokojně a hezky budovalo. Před lety jsme se s Mirkem, mým manželem přestěhovali do malého řadového domku. Se sousedy jsme skvěle vycházeli. Myslela jsem si, že na tom místě už spokojeně prožijeme i blížící se důchod.

Sám mi nabídl pomoc

Jednoho dne mi Mirek přinesl dárek: malé kotě. Předtím, když jsme bydleli ještě s dětmi v paneláku, jsem vždycky chtěla mít kočičku, ale tam to prostě nešlo. Na malém městečku, obklopeném přírodou, to ale nebyl problém.

Měla jsem z Lízinky, jak jsem koťátko pojmenovala, velkou radost. Netušila jsem, co tenhle dárek zanedlouho způsobí. Jednoho dne jsem Lízinku doma nemohla najít. Zoufalé mňoukání z venku mě upozornilo, že něco není v pořádku.

Kočička vylezla na nedaleký strom a nemohla dolů. Všiml si toho i pan Klásek, soused z domku nalevo od nás. Slíbil, že pomůže. Přinesl si žebřík, aby kotě sundal dolů. Byla jsem mu vděčná. Soused vylezl nahoru a snažil se vzít Lízinku do ruky.

Ta se ale bála a zaťala mu drápky do ruky. Pan Klásek ztratil rovnováhu a zřítil se dolů!

Nepřímo vinili mě a manžela

Nebyla to zase taková výška, ale soused bohužel dopadl hodně špatně. Byl v bezvědomí. Rychle jsem přivolala sanitku. V nemocnici se ukázalo, že pan Klásek sice úraz přežije, ale že si při něm poškodil páteř. Ortel byl neúprosný:

do konce života zůstane na vozíku. Od té doby nám začalo peklo. Ačkoliv se soused nabídl dobrovolně, že pomůže, všichni kolem přímo nebo nepřímo vinili mě a manžela. Přátelské vztahy byly nadobro pryč. Cítili jsme se jako vyvrženci.

Já sama jsem přitom měla velké výčitky svědomí, tím spíš, když jsem občas viděla, jak pana Kláska tlačí na vozíku někdo z jeho blízkých. Nakonec jsme se raději přestěhovali. Bylo to zvláštní:

vlastně nikdo za nic nemohl a přitom se stala taková tragédie, která poznamenala život tolika lidem!

Kateřina D. (55), Vysočina