Po smrti duše dostane jiné tělo, které se tomu původnímu nemusí podobat.

Po druhém rozvodu jsem se už mužům vyhýbala. Dcera byla dospělá a provdaná a já jsem měla dost kamarádek na to, abych se necítila sama. Byla jsem také docela dobře finančně zajištěná.

Na svých třiapadesát let jsem vypadala dost slušně, většinou mi hádali tak o deset roků méně. Zvykla jsem si na to, že se na mě koukali i mladíci a necítila jsem se pohoršená.

Tiše řekl moje jméno!

Jednoho dne jsem seděla ve svém oblíbené kavárně a neušlo mi, jak mě pozoruje mladý muž od protějšího stolku. Nejprve jsem si ho nevšímala, ale díval se tak upřeně, že už jsem musela nějak reagovat. Mohlo mu být tak kolem pětadvaceti.

Opětovala jsem jeho pohled, ale on neuhnul očima. Trochu mě zamrazilo, protože mi svým způsobem připadal nějak povědomý. Jeho tvář jsem nikdy předtím neviděla, ale něco ve mně mi napovídalo, že s tím mladíkem mám něco společného.

Najednou jsem si přála zjistit, o co se jedná. Proto jsem se přátelsky usmála. On zůstal vážný a konečně odvrátil oči. Ta reakce mě trochu zklamala. Odcházela jsem z kavárny dřív než on a musela jsem projít kolem jeho stolku.

Už jsem si říkala, že ho asi nikdy víc neuvidím, když tiše vyslovil moje křestní jméno a zeptal se, jak se mám. Překvapeně jsem se zastavila. Přece jenom mě tedy znal! Ale odkud? Musela jsem na to přijít!

Moje první dívčí láska

Přistoupila jsem k jeho stolku a zeptala se, kde jsme se potkali. Zatvářil se trochu tajemně a trochu smutně. Pak řekl, že to už je dávno a že bych mu to stejně nevěřila. S ohledem na jeho věk to ale zase tak dávno být nemohlo. Vybídla jsem ho, ať to zkusí.

Třeba mu uvěřím. Zeptal se mě, jestli si vzpomínám na Jakuba Krále. Opět mě zamrazilo. Jak mohl tenhle mladík znát jméno někoho, kdo zemřel předtím, než se narodil? Jakub byl moje první nesmělá dívčí láska. Tenkrát mi bylo patnáct let.

Bydlel v sousedním domě a byl o rok starší. Začalo to tak, že jsme si vzájemně půjčovali zajímavé knížky, pak jsme chodili do kina nebo do divadla a vyvinul se z toho křehký milostný vztah, tenkrát ještě ve vší počestnosti.

Jako většina dívek v tom věku jsem si myslela, že si jednou Jakuba vezmu za muže a budu s ním mít děti. S nikým jiným jsem si tak nerozuměla. A možná by se to doopravdy stalo. Jakub ale v létě odjel na vodácký tábor a tam došlo ke krutému zásahu do mého života.

Můj první kluk se utopil. Při sjíždění jezu se s posádkou převrátila loď. Udeřila ho do hlavy a tělo se dostalo do proudů pod jez. Když Jakuba konečně vytáhli, bylo pozdě. Vzpamatovávala jsem se z jeho smrti hodně dlouho, vlastně celá středoškolská léta.

Tu přezdívku nikdo jiný neznal

Chtěla jsem tedy po neznámém mladíkovi vědět, odkud ví, jak se jmenuji a že v mém životě sehrál kdysi roli kluk jménem Jakub Král. Místo přímé odpovědi mi začal vyprávět věci, o kterých nemohl vědět nikdo jiný, než já a Jakub.

Vyšli jsme ven z kavárny a kráčeli po ulici. Mladík mluvil dál, ale stále nechtěl prozradit, jak je možné, že zná taková tajemství. A pak jsem se mu ještě jednou podívala do očí. I když tvář byla úplně jiná, ty oči patřily Jakubovi!

Vzápětí mi řekl něžnou přezdívkou, kterou mě Jakub tenkrát oslovoval. Chytila jsem mladíka za ruku a ptala se ho, jestli je to on, Jakub, znovu narozený, v jiném těle. Ani tentokrát neodpověděl, jen se opět smutně usmál.

Pak se omluvil, že musí jít a já ho, celá šokovaná, nedokázala zastavit. Už nikdy víc jsem ho neviděla. Dnes už ale vím, že smrtí nic nekončí a že jednou se sem vrátíme zpátky.

Snad se s Jakubem znovu v některém dalším životě setkám – a snad nás nebude dělit rozdíl generací.

Pavla D., (54), Cheb