Ani sebelepší výchova někdy nezabrání, aby se nejbližší člověk dostal na scestí.

Naši dva synové byli jako rozdílní jako noc a den. Zatímco starší Honza byl vždy vzorným žákem i studentem, nikdy s ním nebyly žádné problémy a od svých sedmnácti let chodil už řadu let s jednou dívkou, mladší Libor měl už ve třetí třídě dvojku z chování.

Byl těžko zvladatelný pro učitele, ale i pro nás jako rodiče. V patnácti letech odešel na učiliště a bydlel na internátu, i tam měl ale jeden průšvih za druhým.

Nechápali jsme s manželem, čím to může být, protože oběma klukům jsme věnovali rovnocennou péči a pozornost. S Liborem si ale nevěděl rady nikdo.

Přestali jsme ho zajímat

Tím, jak přijížděl domů z internátu jen občas, se nám Libor ještě víc odcizil. S ničím se nám nesvěřoval, vždy jen mávl rukou, že je všechno v pořádku. Pravdou bylo, že obor s maturitou zvládl až do konce a pak si našel i práci.

Starší Honza, který za ním několikrát byl, nám prozradil, že Libor má divné kamarády a kamarádky. Když začal pracovat, bydlel s několika lidmi ve společném bytě. Od chvíle, kdy byl plnoletý, jsme ho jako rodiče vlastně vůbec nezajímali.

Bylo nám to moc líto, bolelo to, ale vnucovat jsme se nemohli a nechtěli. Dozvídali jsme se o jeho osudu jenom zprostředkovaně, buď od Honzy, který s ním přece jen měl nějaký kontakt nebo od různých známých – ale za to jsme se většinou styděli.

Tušili jsme, že Libor špatně skončí. Jednou se ho pokusil manžel vyhledat a promluvit s ním. To se mu podařilo, ale mladší syn ho drsně odbyl, že si žije svůj život a nenechá si do něho od nikoho mluvit.

Žil si na vysoké noze

Čekala jsem, že se Libor chytí nějaké špatné party a možná se dostane do konfliktu se zákonem. Místo toho jsme ale zjistili, že si naopak žije na vysoké noze. Pronajal si velký byt, koupil si luxusní auto. Netušili jsme, kde na to může brát peníze.

Z práce, kterou dělal, to rozhodně být nemohlo. Honza nám sdělil, že jeho mladší bratr neustále hostí nějaké kamarády v drahých podnicích a že střídá dívky jako o závod.

Bylo nám jasné, že v horším případě je do něčeho ošklivého zapletený, v tom relativně lepším si peníze půjčuje, ale jednou se mu to vymstí. Čas ukázal, že se jednalo o tu druhou možnost. Po Liborovi začali jít exekutoři a různí lichváři.

Tehdy teprve si „vzpomněl“, že má nějaký domov a rodiče. Objevil se jednoho dne u našich dveří a chtěl u nás zase bydlet. Kdybychom neměli informace o jeho situaci, asi bychom se tomu nebránili.

Takhle ale hrozilo, že ohrozí i nás, kdyby ho tady hledali věřitelé. I ze svého okolí jsme znali případy, kdy sebrali majetek někomu, u koho dlužník bydlel.

Potkal ho v Praze

Libor se ještě pokusil přemluvit nás, abychom mu půjčili peníze. Manžel mu to ale řekl jasně: připomenul mu jeho slova o tom, že žije svůj život.

Bylo mi těžko u srdce, když mladší syn uraženě odcházel, ale věděla jsem, že je to jediná možnost – a to i za cenu, že se nám teď definitivně ztratil z očí. Nějakou dobu jsme o něm neslyšeli.

Často jsem na Libora myslela, jako by to dělala každá matka na mém místě. Trápení mi vynahrazoval starší Honza, který se oženil a čekal se snachou první dítě. Narodila se jim krásná holčička. Uplynuly dva roky a my jsme o Liborovi v podstatě nic nevěděli.

Až jednoho dne ho manžel potkal v Praze. Nejdřív mi to ani nechtěl říct, ale viděla jsem mu ve tváři, že se něco stalo. Řekl mi, že Libora viděl na ulici mezi bezdomovci, opilého a zanedbaného. Syn s ním ale odmítl mluvit.

Dluhy a špatná povaha ho tak dostaly až na ulici. Nevím, jak jednou skončí a nechci o tom ani přemýšlet. Spíš se sama sebe ptám, kde jsme udělali chybu, ale nemůžu na to přijít.

Daniela L. (50), Litoměřice