Myslela jsem si, že vztah o mém vztahu s tajným přítelem nikdo neví. Nebyla to pravda.

Asi na světě neexistuje dlouhodobý vztah, ve kterém by partneři nemuseli dříve či později řešit nějakou krizi. Dopadne to většinou podle toho, jak se mají rádi a jak se respektují.

Některá řešení jsou ovšem dost netradiční a mnozí lidé je odsuzují – alespoň do té doby, než je sami nezvolí.

Bála jsem se o tom promluvit

Byla jsem celkem šťastně provdaná za Patrika. Brali jsme se, když mi bylo pětadvacet, měla už jsem celkem rozum. Ve většině věcí mezi námi panovala shoda. Hádky jsme řešili občas dost hlasitě, ale dokázali jsme se hodně rychle zase smířit.

Na svět jsme se dívali podobně, ať už se to týkalo kultury nebo výchovy dětí. Problém přišel z jiné strany. Lidé spolu bývají i kvůli společnému intimnímu soužití a uspokojení. Právě v tomto směru začal Patrikův zájem postupně upadat.

Na nedostatek vášně jsme si přitom první roky manželství vůbec nemohli stěžovat. Krátce před čtyřicítkou jsem ale jasně vnímala, že moje touha po důvěrnostech mnohonásobně přesahuj tu manželovu.

Nechtěla jsem ho nutit do nějakých „povinností“, ale netušila jsem, jak bych měla absenci intimního uspokojení řešit. Bála jsem se, že kdybych si o tom s Patrikem promluvila, mohlo by to dopadnout špatně.

Poradila jsem se s nejlepší kamarádkou Světlanou a ta mi jasně dala najevo, abych si našla milence. Pokud v tom prý nebudou hrát roli city, tak tím vlastně své manželství zachráním.

Tahle logika se mi zdála trochu přitažená za vlasy, ale nakonec jsem se rozhodla, že onu radu uposlechnu.

Z první nevěry jsem neměla dobrý pocit

Nevěděla jsem, kde bych měla nějakého milence hledat. V úvahu přicházel jedině nějaký stálý přítel „s výhodami“, jak se říká, žádná krátkodobá dobrodružství. Jednoho dne mi osud takového člověka přihrál přímo do cesty. Náhodně jsem se seznámila s Honzou.

Byl mi velmi sympatický a přitahoval mě. Jasně jsem na něm viděla, že já se mu také líbím. Řekla jsem si, že právě on by mohl být takovým mužem, jakého mi doporučovala kamarádka.

K první nevěře v životě jsem se musela přemlouvat a neměla jsem z ní úplně dobrý pocit.

Postupně ale začaly nad výčitkami převládat krásné zážitky – a zdaleka nešlo jen o tu tělesnou stránku. Čím déle jsme se s Honzou tajně scházeli ve vypůjčeném bytě, tím méně jsem si lámala hlavu s tím, jestli to, co dělám, je správné.

Nečekané setkání

Trvalo to přes dva roky, během kterých se stal z Honzy v mém životě nepostradatelný prvek. S četností schůzek jsme to nepřeháněli, o to více jsme si je ale vždy užívali. On věděl od začátku, že jsem vdaná a nic se na tom nezmění. Kdyby v tom začaly hrát roli city, ukončili bychom to, tak zněla dohoda.

Jeden půjčovaný byt později vystřídal jiný. Při mém pracovním vytížení a zároveň určité volnosti a při tom, jak je Praha veliká, neexistovalo moc velké riziko odhalení. Alespoň jsem si to tak myslela… Můj manžel se po celou tu dobu choval normálně.

Z jeho strany přetrvával chlad v ložnici. Jednoho dne ale padla kosa na kámen. Zcela nečekaně a náhodně jsem se v doprovodu Honzy potkala s manželem v jiné části Prahy, než jsme bydleli. Kupodivu dělal, že nás nevidí. Znovu jsme se setkali doma.

Tam už nic nepředstíral. S klidnou tváří mi řekl, že o mém mileneckém vztahu dávno ví. Potkal nás už kdysi dávno. Vysvětlil mi, že mi nechal volné pole působnosti, protože on přede mnou zase delší dobu skrýval psychické a zdravotní problémy.

Věděl, že by mi jako muž nestačil a tak přijal můj způsob řešení. Tím dnem můj tajný poměr s Honzou skončil – on to naštěstí pochopil. S Patrikem jsem byla až do jeho nedávného odchodu ze světa.

Dnes už se s tím příběhem mohu svěřit i veřejně, i když vím, že mě možná některé čtenářky odsoudí. Já ale ničeho nelituji.

Hana V. (60), Praha