Když jsem si před několika lety nahmatala na prsu malou bulku, netušila jsem, jaké trápení mě čeká. Věci nabraly rychlý spád a já neměla čas začít se bát…
Měl to být den jako každý jiný, ráno jsem vstala, šla do koupelny a náhodou jsem si na prsu nahmatala bulku. Věřila jsem, že se jedná o tukovou bouličku. Dcera přesto zavolala lékaři a už druhý den jsem byla na vyšetření. To bohužel odhalilo zhoubný nádor.
Neměla jsem čas se bát, vzápětí mi amputovali levý prs a odstranili spádové lymfatické uzliny. Psychicky mě to zasáhlo až po sundání obvazu, když jsem stála před zrcadlem a nemohla se na své znetvořené tělo podívat. Manžel i dcera mi byli obrovskou oporou. Začala jsem docházet na chemoterapie.
Báli se mě
Vypadaly mi vlasy, bez antidepresiv bych to období nezvládla. Nejvíc mě bolelo, když mě vnoučata uviděla bez paruky a s hrůzou ode mě utekla. Velké opory se mi dostalo od cizích žen.
Dozvěděla jsem se o organizaci, kde se sdružují pacientky s nádorovým onemocněním prsu. Hned od prvního okamžiku mi mezi ženami, které si prošly stejným trápením, bylo dobře.
Zase jsem začala naplno žít, a když mi na jedné kontrole lékař řekl, že jsem v rámci možností zdravá, mé pocity štěstí se slovy nedaly popsat. Ne nadarmo se říká o rakovině, že je zákeřná. Po čtyřech letech nemoc udeřila znovu.
Ztratila jsem víru
Byla jsem přesvědčena, že tohle je konec! Už jsem nedokázala vzdorovat, ztratila jsem víru a přestala chtít žít. A jakmile to člověk vzdá, má to smrt snadné. Tentokrát nepomohly ani kamarádky se společným osudem. Řítila jsem se ke dnu. Jenže mateřská láska je mocná a má velkou sílu.
V ten čas havarovala moje dcera se zetěm v autě. Oba skončili v nemocnici a vypadalo to s nimi moc zle. Vnoučatům bylo osm a deset let. Musela jsem se o ně postarat, manžel neuměl uvařit ani vejce natvrdo.
Nastěhovali jsme si je k nám domů, chodila jsem s nimi do školy, na kroužky, psala úkoly, večer si s nimi povídala a v noci, když jsem nemohla spát, jsem si opakovala stále dokola stejnou mantru: „Musím tu být pro svá vnoučata!“
Říká se, že rakovina startuje psychikou, zejména stresem, a také se dá psychikou prý porazit. Mně se to opravdu povedlo. Jeden léčitel mi to vysvětlil, že ta zázračná léčba se nazývá autosugesce. Už je tomu pět let a zhoubná nemoc se už neobjevila. Zeť i snacha se nakonec domů vrátili ve zdraví, a tak jsme zase šťastná rodina.
Iva (65), Karlovarsko