Byla jsem sama, opuštěná a nešťastná. Potom jsem na staré gramofonové desce našla jména mých kamarádek z mládí a začala je hledat. Díky nim jsem našla novou rodinu a štěstí.

Po smrti manžela jsem zůstala úplně sama. Děti jsme neměli a žili jeden pro druhého. Když můj muž onemocněl, nehnula jsem se od něho na krok. Chvíli to vypadalo, že nad nemocí zvítězí, ale nakonec, po pěti letech statečného boje, zákeřné nemoci podlehnul.

Byla jsem bezradná. Na to, že zůstanu sama, jsem se samozřejmě měla dostatek času připravit. I manžel, dokud mohl, zařídil vše potřebné ohledně dědictví a dalších formalit. Ale být každý den úplně sama, na to prostě připravit nelze.

Stále jsem čekala, že se otevřou dveře a do nich vejde manžel. Stále jsem si s ním v duchu povídala. Ani vařit jen pro jednoho mi nešlo. Prostě každý den byl pro mě utrpením.

Uklízela jsem, abych zapomněla na smutek

Potom jsem si řekla, že takhle už to dál nejde. „Musím se nějak zabavit, nebo se zblázním!“ poručila jsem si a odebrala se do sklepa uklízet. Myslela jsem, že fyzická práce bude tou nejlepší náplastí na můj smutek.

Ve sklepě jsem strávila hezkých pár hodin a byla už náležitě unavená. Sedla jsem si na jakousi starou zaprášenou bednu a rozhlížela se kolem sebe. Vůbec jsem netušila, že ve sklepní kóji jsme nashromáždili za ta léta tolik krámů.

Jeden zaprášený starý kufr mi padnul do oka. Musel být ještě z dob mého mládí, byl mi nějaký povědomý. Zvědavě jsem ho otevřela a užasla.

Byly v něm moje staré hračky, nějaké sešity ještě ze základky a také pár vinylových gramofonových desek s hity, které jsme si s kamarádkami pouštěly stále dokola, jen co jsme přišly ze školy!

Všimla jsem si seznamu jmen

Pocítila jsem touhu si ty desky znovu pustit, ale neměla jsem na čem. Gramofon už jsem dávno neměla. Napadlo mě, že by nějaký mohli mít v bazaru, ale neměli. Prý je to teď velká móda a gramofonů se nikdo nezbavuje.

Prodavač mi doporučil normální obchod, prý tam nějaký budou mít. Nový! Tak jsem si pořídila gramofon, a netrpělivě jsem si pustila desku s písničkou: Dobrou zprávu já přináším vám… Seděla jsem v křesle a vzpomínala na šťastné časy dětství.

Vtom jsem si všimla na obalu sloupce jmen. Písmenka už byla notně vybledlá, ale přečíst se dala. Byla to jména mých kamarádek! Spolužaček! Viděla jsem je, jako by to bylo dnes. Věčně rozesmátá Maruška, trochu nesmělá Lída a rebelka Zuzana!

Našla jsem bývalé spolužačky

Rozhodla jsem se je vyhledat. Nebylo to lehké. Vlastně jsem vůbec netušila, jak na to. Vždyť už byly určitě dávno vdané a měly jiná jména. Netušila jsem, kde bydlí ani jak se mají.

Nakonec mi pomohla sousedka, které jsem se svěřila. Také mi neporadila, ale slíbila, že něco zjistí od svých vnoučat. Dnešní mládež má přece jenom jiné možnosti, než my, co neumíme s počítačem a když, tak jen trochu, žádná velká kouzla.

Neuplynul ani týden a jedna z kamarádek byla na světě. Zuzana! Přes internet mi poslala adresu a já se za ní vypravila. Vlakem to trvalo půl dne, ale setkání stálo za to. Měla kontakty i na zbývající spolužačky, ale nestýkala se s nimi.

Život nás rozdělil a každá z nás bydlela hodně daleko. Nakonec jsme si začaly telefonovat a dohodly se na společném víkendu. „Zaplatíme si nějaký hezký pobyt s masážemi a budeme jen jíst a povídat si!“ navrhla Maruška a hned se smála.

Mám nový domov i manžela

Za ty roky se vůbec nezměnila. Alespoň povahou ne, protože jak vypadá, jsem si mohla zatím jen představovat. A tak jsme se opravdu setkali. Bylo to, jako bychom se viděly naposled včera.

Zestárly jsme, to je jasné, ale byly jsme to stále my. Já, trochu vážná Božena a ony stejné, jak jsem si je pamatovala. Nejvíc jsem si rozuměla, jako kdysi, s Lídou. Pozvala mě k sobě domů na návštěvu. Byla vdova, ale žila ve společné domácnosti s bratrem dvojčetem.

Měli velký byt a tak se na stará kolena sestěhovali, aby trochu ušetřili. Když jsem k ní přijela a otevřel mi moc pohledný a příjemný pán, ucítila jsem něco jako zachvění srdce. Jinak to vylíčit neumím. Jako by se ve mně něco pohnulo.

I on vypadal překvapeně a zároveň potěšeně. Moc hezky jsme si povídali a našli v sobě zalíbení. Lída byla nadšená, ale zároveň smutná, protože se bála, že zůstane sama bez bratra. A tak jsme se nakonec dohodli, že se k nim přistěhuji.

Našla jsem přítele, partnera a taky kamarádku, kterou jsem měla ráda jako vlastní sestru. Díky staré gramofonové desce jsem našla novou rodinu a taky štěstí!

Petra B. (59), Opavsko