Jsem stará a nic s tím nenadělám. Mám už jen svou dceru a syna. Ale vidím, jak je neskutečně zatěžuje péče o mě. Nechci být na nikom závislá. Hrozně se stydím.

Bydlela jsem celý život na venkově a brzy jsem ovdověla. Jsem zvyklá se sama o sebe postarat, jak jen to jde. Bohužel, teď už to jít přestává. Špatně chodím, sil mi kvapem ubývá a začínám také dost zapomínat.

Moje dvě dospělé děti, dcera Terezka a syn Ludvík, už mají vlastní rodiny. A já, místo toho, abych jim byla k ruce a pomohla s vnoučaty, jsem se stala jejich koulí u nohy.

Mám na sebe zlost

Už to tak trvá pár let. Děti si mě občas vezmou k sobě na několik dní. Pak za mnou dojíždí. Ale vidím na nich, že je to pro ně velká zátěž. Jsou vždy nenaladění, strašlivě nedůtkliví a neustále spěchají. Mám na sebe hrozný vztek, že jsem takový lazar. A můj stav se neustále zhoršuje.Bojím se, jak to bude dál.

Strašně se pohádali

Nedávno, když jsem zase zcela bezmocní skončila u dcery. Hned druhý den přijel i syn, protože mu Terezka zavolala. Večer, když jsem už ležela v posteli a oni mysleli, že spím,jsem slyšela, jak se hádají.

A proč? No přece kvůli mně. Kdo prý se o mě bude starat, až se to ještě zhorší. Oba tvrdili, že oni na to nemají ani čas, ani peníze, ani možnosti. Byla to hrozná hádka. Tak se snad ještě nikdy nepohádali. Ani jako děti.

Byli k sobě zlí a stále si vyčítali, kdo toho pro mě dělá víc a kolik ho to stojí peněz, času a energie.

Byla jsem zoufalá

Hrozně mě to rozčililo. Slzy mi tekly proudem, ale vstát z postele a jít urovnat spor, jako jejich máma, jsem nedokázala. Nezvládla jsem to psychicky ani fyzicky. Slyšela jsem pak už jen úryvky vět.

Něco o LDNce, kam mě prý musí dát. A také o tom, co po mně zůstane. Ještě jsem živá a už se hádají i o to, co po mně zdědí. Jak strašně jsem si v té chvíli přála umřít. Přestat dýchat a nebýt nikomu na obtíž. Vždyť mám na světě jen tuto svoji rodinu. A ta mě zkrátka nechce.

Rychlé rozhodnutí

Můj stav se naštěstí na chvíli zlepšil a já se zase vrátila domů. Věděla jsem, že už to nebude na dlouho. Cítila jsem, že začínám mít i potíže s pamětí a chtěla jsem všechno zařídit, dokud mám ještě všech pět pohromadě.

Měla jsem totiž jasný plán, jak dětem ubrat starosti a nezanechat je tu jednou rozhádané s hořkou vzpomínkou na mě. Měla jsem štěstí, protože Standa, syn mé známé byl právník a se vším mi pomohl.

Jsem zase nezávislá

Podařilo se nám sehnat místo v sociálním zařízení, kde se o mě po všech stránkách postarají až do mého konce. Zároveň Stáníkovi se podařilo prodat můj dům. Část peněz z prodeje spolu s důchodem bude hradit můj pobyt v penzionu.

No a to, co zbude, se, podle závěti, rovným dílem rozdělí mezi mé děti. Strašně se mi ulevilo a rázem jsem si připadala o deset let mladší. Zbavila jsem se věcí, zbavila jsem se závislosti na dětech. Dokážu se stále postarat o sebe.

Děti se chvíli zlobili, ale pak je to přešlo. Také se jim ulevilo, a i když za mnou moc často nejezdí, když přijedou, je to z jejich vlastní vůle, že mě chtějí vidět. A ne kvůli tomu, že musejí.

Milena H. (71), střední Čechy