Manžel i já jsme pocházeli z vyrovnaného prostředí, proto jsme i naše děti vedli k lásce a slušnosti. Oni ale byly jako kočka pes! Proč se syn a dcera od malička tak nenáviděli?

Považovali nás za ideální pár.Když se nám narodila dvě krásná a zdravá dítka, říkali jsme si, že jsme šťastná rodina. Člověk si ale nemůže být jistý ničím.

Nechápu, kde se v našich dětech vzala ta nenávist, ale od první chvíle, kdy se uviděly, začaly proti sobě bojovat.Ačkoliv byl mezi sourozenci tři roky věkový rozdíl, mladší dcera svému bratrovi stačila ve všech směrech – fyzicky i duševně.

Náš rodinný klid byl ten tam. Nestačilo ty dva hlídal jen přes den, museli jsme i v noci.

Hlídkovali jsme a spánkový deficit udělal své. Stali jsme se neurotičtí.

Dělali si naschvály

Pořídili jsme si větší byt, aby každé z dětí mělo svůj pokoj. Od samého dětství se každé z dětí vyvíjelo jinak.Bylo to zřejmé z jejich zájmů i okruhu kamarádů. Syn si pořídil potkana, dcera přinesla okamžitě kočku.

A tak jsme si my, rodiče, pořídili jako terapii psa. Syn chtěl studovat práva, ale nedostal se na denní studium, rozhodl se pro studium dálkové.To byla voda na mlýn jeho sestry. Představa, že to bratrovi natře, byla pro ni nejsilnějším motorem k učení.

Velkou pílí se dostala na denní studium prestižní vysoké školy. Děti se od sebe vzdálily a v naší domácnosti nastal konečně klid.Večery jsme s manželem seděli u vína, poslouchali hudbu, on drbal našeho psa a já hladila dceřinu kočku. Žádný křik, žádné rozbité nádobí.

Uštvali si tatínka

Syn dostudoval práva s vypětím sil a stal se exekutorem.Dcera byla úspěšnou novinářkou. Všechny kauzy, které syn řešil, si vzala za svůj osobní cíl – vyrvat dlužníka bratrovi z rukou, a to prostřednictví mediálních skandálů.

Sousedé i známí si na náš ukazovali a smáli se nám nejprve za zády, a pak už přímo do očí.Až po jedné takové válce, kdy dcera o svém bratrovi v tisku napsala, že je gay a proto nemá rodinu, se manžel zhroutil. Jeho srdce nevydrželo.

Do nemocnice přijely obě děti okamžitě. Doufala jsem, že se nepotkají, a nepoperou se přímo na Jipce, osud však tomu chtěl, aby se sešli přímo u otcova lůžka.Napětí bylo značné.

Manžel vyslovil své poslední přání – že se nebudou naše děti už nikdy hádat a vzájemně si škodit. Oba pod dojmem okamžiku slíbili. Manžel se zatvářil spokojeně a zavřel oči. Ani nevím, jak mě vyvedli na chodbu.

Odešel navždycky. A s ním, je to neuvěřitelné, opustila naše děti válka. Chovají se k sobě slušně. Žádná velká láska to sice není, ale v mých očích je to úspěch.

Libuše (73), Praha .