Někdy se zkratka na cestě nevyplatí, zvlášť když potkáte bytost, která to s vámi nemyslí dobře.

Přihodilo se mi to před osmi lety. Jezdívala jsem tehdy za jednou kamarádkou na chatu. Byla to moje bývalá kolegyně a na tom odlehlém místě jsem vždy relaxovala po náročných pracovních týdnech.

Jmenovala se Irena a byla rozvedená, na rozdíl ode mě. Já jsem měla manžela, který hodně jezdil na ryby a nijak nežárlil, takže jsem si dvakrát třikrát do roka mohla dovolit pobyt na chatě u Ireny.

Neměly jsme tušení, kde jsme

Jednoho jarního dne jsme se vydaly na obvyklou procházku, tentokrát o něco delší. Chata ležela trochu dál od nevelké osady a byla obklopena hustými lesy. Rozhodly jsme se s Irenou pro celodenní túru.

Vydaly jsme se odvážně směrem, kam jsme předtím moc nechodily. Nejprve to vypadalo na pohodovou procházku, protože lesní stezka byla celkem přehledná a schůdná. Pak jsme došly na křižovatku cest.

Jedna z nich vypadala jako zkratka a pro tu jsme se po menší diskuzi rozhodly. V žertu jsem navrhovala, abychom si značily zpáteční cestu jako Jeníček a Mařenka ve známé pohádce.

Netušila jsem, že si na to po chvíli vzpomenu už bez legrace. Stalo se nám totiž to, že jsme zabloudily. Najednou jsme vůbec netušily, kde jsme. Kolem nás se rozkládal jen černý les.

Obloha se navíc zatáhla, takže okolí působilo opravdu strašidelně. Měly jsme sice pro strach uděláno, ale přesto se nás zmocňovala nejistota. Náš orientační smysl, jindy tak spolehlivý, najednou nefungoval.

Ozval se mužský hlas

Při pokusu vrátit se nazpět jsme se s Irenou ocitly v malé rokli, kde byla skoro úplná tma, přestože bylo stále dopoledne. Ať jsme se pak vydaly na jakoukoliv stranu, cesta nás zavedla ke skále nebo neprůchodnému křoví.

Vypadalo to, že jsme úplně v pasti. Už jsme začínaly propadat panice, když v tom se nedaleko nás ozval drsný mužský hlas. Naší první reakcí bylo leknutí.

Otočily jsme se ve směru, odkud hlas promlouval. Spatřily jsme černovlasého kudrnatého muže v lesnické uniformě. Oddechly jsme si, protože jsme se domnívaly, že jde o místního myslivce, který nás vyvede na správnou cestu.

On nám skutečně ukázal, abychom ho následovaly. Samozřejmě jsme ochotně šly, ale po pár minutách se nás začaly zmocňovat pochybnosti.

Unikly jsme o vlásek!

Irena vyjádřila šeptem obavy, aby se z muže nevyklubal nějaký násilník. Vycházela z toho, že se myslivec tvářil dost divně a v očích mu zvláštně blýskalo. Přivedl nás až k úzké cestičce mezi skalami, kudy se skoro nedalo projít.

Ačkoliv sem nedopadalo skoro žádné denní světlo, připadalo mi, že je tu nezvykle horko. Když se pak Irena dotkla skály, vykřikla, protože se spálila. Lesník pokračoval onou úzkou cestou, ale my jsme se rozhodly, že se vrátíme zpátky.

Muž na nás z té průrvy ve skalách ještě zavolal, ale když viděl, že utíkáme, jen se nepříjemně nahlas zasmál a pak pokračoval dál. Doběhly jsme zpátky do oné rokle, kde jsme se vydýchaly.

Po několika dalších pokusech se nám konečně podařilo najít správnou cestu. Irena pak přiznala, že se v duchu modlila a přitom držela v ruce malý křížek.

To nás možná zachránilo, protože obě jsme byly přesvědčeny, že ten tajemný „zachránce“ byl ve skutečnosti nějaký vyslanec pekla.

Uvědomila jsem si, že v jeho tmavých kadeřích se možná skrývaly i malé rohy. Tentokrát jsem od Ireny odjela předčasně, protože ten zážitek mnou opravdu otřásl. Už nikdy jsem se na chatu nevrátila.

Irena, kterou všechno poznamenalo ještě více, ji totiž prodala a od té doby jsme se scházely jen při občasných běžných návštěvách. Vždy jsme přitom vzpomínaly na to, jakou hrůzu jsme si prožily a jak vše mohlo skončit!

Helena S., (58), Domažlice