Můj dědeček Josef byl velice šikovný řezbář. I ve svém volnu tvořil pro nás všechny krásné sošky. Jednou vyřezal ze stromové kůry neobvyklého ptáčka.

Jako malá holka jsem trávila s dědečkem většinu volného času. Chodili jsem spolu na houby, hráli jsme spolu karty, a když jsem trochu povyrostla, naučil mě i chytat ryby. Měli jsme spolu velice blízký a silný vztah.

Spojovala nás nejen láska k přírodě, ale i k tradičnímu umění. Dědeček byl totiž povoláním řezbář a já jsem měla zase talent na malování. Brzy se stalo zvykem, že podle mých kreseb vyřezával různé předměty nebo zvířata. Když pak zemřel, většina jeho sošek skončila v krabici v kůlně za domem.

Sváteční ubrus

„Janičko, prosím tě, dej na stůl ten pěkný bílý ubrus s ptáčky. Najdeš ho v té malé komodě u mě v ložnici na dolní poličce,“ požádala mě babička a dál se věnovala vaření.

Z kuchyně se linula vůně babiččiny fantastické rajské omáčky, kterou jsme se sestrami přímo zbožňovaly.

Šla jsem do ložnice a přitom mě napadlo, že babička asi považuje návštěvu svých vnuček za mimořádnou událost. Jindy totiž tento vyšívaný ubrus nevytahovala.

Setkání u babičky

„Děvčata, ani nevíte, jakou mám radost, že jste se tu všechny takhle sešly,“ dojímala se babička, když odnášela prázdné špinavé talíře do dřezu. Chvilku nato se vrátila s domácí mramorovou bábovkou.

„Liduško, přines, prosím tě, ještě hrnečky a talířky, a ty Pavlínko dones kávu.

Už jsem dala vařit vodu.“ Když jsme spořádaly ještě několik kousků bábovky a břicha měly plná až k prasknutí, vytáhla Lída z tašky svůj notebook, aby nám ukázala fotky, které pořídila během své výpravy po Jižní Americe.

Lída je totiž ornitoložka, a když jí to čas a peníze dovolí, jezdí se svými kolegy na zahraniční cesty, kde hledají nové druhy ptáků.

Nevěřila jsem svým očím

„A tohle jsou lesy v Ekvádoru,“ komentovala Lída další z řady fotek. „Žije tam mnoho domorodých kmenů. Bydlí v chatrčích v táborech a jedí vesměs jen to, co si sami uloví.“ Babička hltala každé její slovo.

„A právě tam jsme objevili nový druh ptáka.“ Fotografii na monitoru jsem si zvětšila a pozorně jsem si ji prohlížela. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. „Ne, to není možné,“ hlesla jsem tiše. „Co se děje?“ zeptala se Lída a společně s babičkou a Pavlou se na mě zadívaly.

„Ten pták,“ řekla jsem a přeskakovala očima z obrazovky na výšivky na ubrusu. „Copak to nevidíte? Je stejný jako ten, co je vyšitý na ubrusu!“

Vysvětlení jsme nenašly

Lída zavrtěla hlavou, jakože to není možné, ale pak mi dala za pravdu. „Babi, to jsi přece vyšívala ty, že ano?“ Babička přikývla. „Podle jedné dědovy sošky.“ Nevěřícně jsme na ten ubrus koukaly.

Dodnes netušíme, jak mohl dědeček vyřezat ptáka, který v té době ještě neexistoval. Já vím naprosto jistě, že jsem ho nikdy nemalovala. Viděl snad dědeček do budoucna? Nebo si ho prostě jen vymyslel?

Jana M. (40), Plzeň