S babičkou žili v bývalé hájovně na samotě u lesa. Celý život se učil naslouchat lesu a zvířatům. Nakonec s nimi i komunikoval. A ona mu nadšeně odpovídala.

Můj děda by mohl vystupovat v televizi s Jedličkou. Dokázal dokonale parodovat různá zvířata. Čas od času měl bláznivé nápady, které dokázaly velmi ocenit děti a dospělé přimět k smíchu, i kdyby jim bylo sebehůř.

Nikdy nevydržel dlouho vyspávat, a tak občas v sobotu, když posekal brzy ráno trávu a nakrmil zvířata, se vydrápal prudkým kopcem od jeho domku k domu našemu a začal hlasitě kokrhat. Ten zvuk by probudil mrtvého!

Bývalo to kolem sedmé, o víkendu jsme tou dobou všichni ještě většinou spali. V takových chvilkách jsme ho moc rádi neměli, ale takový náš děda prostě byl…

Jeho specializace

Postrachem lidí, kteří bydlí poblíž lesů, bývají divoká prasata. Potkat se s bachyní a selátky není žádná romantika, i ten nejsrdnatější vesničan leze na nejbližší strom. V chrochtání divočáků byl dědeček mistr. Nejenže jím děsil děti, ale i dospělé.

A dělal to s velkou oblibou. Za tímto účelem byl schopný běžet kilometr nebo i dva, aby si na houbách někoho nadběhl, schovat se v chroští a číhat… Byl tak přesvědčivý, že i babička se dávala na útěk.

Všechny už nachytal, všichni si dávali pozor, aby mu nesedli na lep, a stejně se mu to podařilo znovu. Jen na místního myslivce si netroufl, přece jen bylo riziko, že ho myslivec střelí. Ale o to více mu to při pivečku v místní hospodě sliboval.

Vtipkoval, že jeho velká chvíle brzy přijde. Že má na myslivce speciální plán! Děda netušil, jak blízko svému triumfu je. A to bez jakéhokoliv přičinění.

Tohle nečekal

Ten den si kráčel náš myslivec po lese a najednou hlasité zachrochtání. Strhl pušku z ramene: „Tomane, jsi to ty? Vylez nebo tě střelím!“ oslovený poslechl a vylezl. A nebyl to dědeček. Byla to bachyně.

Myslivec tím byl tak zaskočen, že zapomněl na svou profesi i na to, že má zbraň a poroučel se na nejbližší strom. Tam zoufale volal o pomoc – česky i hilfe německy, protože se v těchto lesích hodně pohybují Němci.

Prasátkům se očividně pod stromem, na kterém myslivec visel, zalíbilo. Se zájmem si prohlíželi jeho flintu na zemi. Až po hodné hodince volání konečně myslivce někdo uslyšel. A tak ho přiběhli místní vysvobodit. Byla to ostuda jako hrom.

Myslivec na stromě před prasaty a pod stromem jeho puška, na kterou zapomněl, že ji vůbec má. „Za to můžeš ty, Tomane!“zuřil, když se všichni smáli, až se za boky popadali. „Ještě jednou tě uslyším chrochtat, tak tě zastřelím, i kdybys stál na zahradě!“

Ludmila (47), Domažlicko.