Co může být pro matku krásnějšího, než když sleduje svatbu své dcery? To by ale mezi nimi nesměla vládnout dlouhá a smutná válka.

Jako mladá jsem si dovedla postavit svou hlavu a vím, že to se mnou neměli rodiče zejména v pubertě moc snadné. Ani můj manžel Jirka nepatřil k lidem, co snadno ustupují. A dcera Markéta zřejmě tuto vlastnost po nás zdědila dvojnásobně.

Připravila nás tak o jeden důležitý životní zážitek: svoji vlastní svatbu!

Odešla s bouchnutím dveří

Markéta docela těžce nesla, když na svět přišel její mladší bratr. Bylo ji tehdy už třináct let. Vojta byl neplánované, ale vítané pozdní dítě. Dcera ke svému sourozenci ale nikdy nenašla cestu, ten věkový rozdíl mezi nimi byl příliš velký.

Neustále poukazovala na to, že malý bráška má protekci, a ve většině případů měla pravdu, jen si neuvědomovala, že to tak musí být. Zpětně vím, že jsme s Jirkou nějak promeškali dobu, kdy v nás dcera měla najít nejen rodiče, ale i důvěrníky.

Nedohodnou se ale už dva tvrdohlaví mezci, natož tři. S přibývajícími lety to bylo stále těžší. Nakonec jsme zažili to, co jsme nikdy nechtěli: jakmile Markéta dosáhla plnoletosti, práskla za sebou dveřmi domova, a to doslova.

Ještě že u hádky, která tomu předcházela, nebyl přítomný její mladší bratr. Odchod dcery jsem každopádně obrečela a tajně jsem doufala, že brzy dostane rozum a vrátí se.

Pokus o smíření dopadl špatně

Utíkaly dny, týdny, měsíce. Markéta o sobě občas dala vědět. Našla si spolubydlení s nějakou kamarádkou, ale kde, to nám neřekla. Praha je hodně velká na to, abyste měli malou šanci potkat znovu své dítě, když se od vás ve zlém odstěhovalo.

Často jsme se s Jirkou o Marktétě bavili a často padala slova o usmíření. Ukázalo se, že dcera je ještě tvrdohlavější než my. Dlouho odmítala osobní setkání. Nakonec se nechala přesvědčit, ale dopadlo to špatně.

Ani jedna strana neudržela nervy na uzdě a zvyšovali jsme na sebe hlas veřejně, v kavárně. Bylo jasné, že dveře mezi námi jsou nyní ještě více zabouchnuté. Markéta už se ani neobtěžovala pravidelně nám sdělovat, jak se jí daří.

Přála nám jen k svátkům, narozeninám a Vánocům, ale bylo to jen formální. Věděli jsme, že jsme dceru ztratili.

Manžel ji náhodně potkal

Soustředili jsme svoji pozornost na syna Vojtu. Ten nám dělal radost. Přerušený vztah s Markétou jsme brali jako svoji životní prohru a vyčítali jsme si chyby při výchově.

Občas jsem tajně brečela, když mi došlo, že ani nevím, jestli má Markéta nějakého partnera, kde pracuje a co s ní vůbec je. Vlastně jsem pak už ani nevěděla, jestli je vůbec moje dcera naživu. Vojta se mezitím dostal na vytouženou střední školu.

O jeho sestře jsme se s ním vůbec nebavili. Jednoho dne mi zazvonil mobil a já jsem slyšela rozrušený manželův hlas. Sděloval mi, že právě viděl Markétu v jednom pražském parku. Byla tam s nějakým mužem a malým dítětem.

Poprosila jsem ho, aby se nepokoušel dceru oslovovat. Místo toho ať ji raději tajně stopuje a zjistí, kde bydlí. A to se Jirkovi skutečně podařilo.

Budu si to už pořád vyčítat!

Ulevilo se mi, když jsem věděla, že Markéta žije a je v pořádku. Bodlo mě ale u srdce při myšlence na toho muže a dítě, co k ní patřili. Rozhodla jsem se pro „náhodné“ setkání.

Potulovala jsem se kolem domu, kde měla bydlet a na druhý pokus se mi to opravdu povedlo. V první chvíli to vypadalo, že Markéta uteče, ale pak vykročila směrem ke mně. Dali jsme se do hovoru, jako bychom se naposledy viděly včera a ne před několika roky.

Dozvěděla jsem se tak, že Markéta je už pět let vdaná a má tříletého chlapečka. Domluvily jsme se, že někdy přijdu s Jirkou a Vojtou na návštěvu. Od té doby se už vídáme zase pravidelně, i když určitý odstup je pořád znát.

Do smrti si ale budu vyčítat, že jsem možná kvůli své hlouposti přišla o svatbu své dcery a o narození svého vnuka. Žádná hádka za takovou ztrátu nestojí!

Jana D. (51), Praha