Udělala jsem chybu. Příliš jsem se snažila mluvit do života jiného člověka. Nebylo to správné a napáchala jsem hodně škody. Nikdy si to nepřestanu vyčítat.

Malá baculatá holčička se ke mně radostně rozeběhla. „Babi“. Výskala radostně a natahovala po mně ruce. Líbila se mi na první pohled. Moje vnučka. Tedy vlastně adoptivní vnučka. Ale co na tom dnes už záleží. Mohla jsem mít i tu svoji vlastní, kdybych kdysi nebyla tak zásadová.

Někdo mě vzal kolem ramen. „Ahoj, mami.“ Dcera Janička se na mě usmála. Byl to ten nejkrásnější moment, po mnoha letech.

Ten kluk není pro tebe

Kdysi, před třiceti lety, jsem uviděla Janičku, jak se na ulici objímá s takovým divným vlasáčem. Úplně mě to rozhodilo. Dceři bylo sedmnáct a byla moje jediné dítě. Šikovná, nadaná holčička, pro kterou jsem měla připravenou skvělou budoucnost.

A do té samozřejmě nepatřil takový vlasatý puberťák. Byla jsem proto od samého začátku proti jejich známosti. Jenže oni dva si z toho, samozřejmě, nic nedělali.

Žádné dítě nebude

Když mi pak Jana oznámila, že čeká dítě, nezvládla jsem situaci a udělala jí děsnou scénu. V té době jsem už byla rozvedená a Janin otec se od všech našich rodinných problémů šikovně distancoval.

Já však měla naprosto jasno. V osmnácti moje dcera matkou nebude. Má před sebou studium a ten její nastávající taťka ji stejně nedokáže nijak zabezpečit.

Nakonec mě poslechla

Janička dlouho vzdorovala mému nátlaku, aby šla na potrat. Teprve, když z ošemetné situace začal pomalu couvat i Olda, pochopila, že mít v takové situaci dítě není zrovna nejlepší.

Zákrok zvládla celkem dobře,odmaturovala, dostala se na vejšku. S Oldou se definitivně rozešli a na vysoké škole potkala svého prvního muže Jaromíra.

Chtěl hodně dětí

Jaromír byl z početné rodiny a předpokládal, že i on bude mít víc dětí. Proto, když se s Janou vzali, začali hned pracovat na miminku. Bohužel se to nedařilo. A nedařilo se to dlouhých pět let.

Jaromír to nakonec nevydržel a Janu opustil. Naštěstí moje dcera sama dlouho nebyla. Bohužel ani s Petrem sejí otěhotnět nepodařilo. A teprve tehdy jí lékaři oznámili tu smutnou zprávu, že děti mít nikdy nebude. A tehdy to přišlo.

Je to tvoje vina

Dcera mě obvinila, že za její zpackaný život můžu já. Že jsem jí přinutila k potratu, který byl zřejmě příčinou její další neplodnosti. Mohla jsem i za rozvod, za konflikty s druhým manželem Petrem.

Zkrátka za všechno. Nejhorší na tom bylo, že jsem cítila, že má vlastně pravdu. Byla jsem autoritativní matka. Nutila jsem dceru do něčeho, co nechtěla. Teď jsme se ve zlém rozešli. Na dlouhých osm let.

Adopce vše zachránila

Neměla jsem vůbec šanci s dcerou mluvit. Kamarádka mi řekla, ať to nechám být, že se dcera musí se životem poprat konečně sama. A zvládla to. Petra si nakonec udržela a zažádali společně o adopci.

Před rokem dostali malou Terezku. Chvíli to ještě trvalo, ale nakonec přišla řada na mě. Jana zavolala a přivedla mi vnučku. A já hned při prvním našem setkání po letech viděla, že mi dcera opravdu odpustila. Kéž bych odpustila i já sama sobě.

Barbora T. (69), Karlovy Vary