Léta naší výchovy a zároveň odříkání ve prospěch jediné dcery se ukázala zbytečná. Pomyslně nám je hodila na hlavu. Naše rodinná historie skončí úpadkem duchovním, ekonomickým i mravním. 

Ten zásadní moment si vybavuji jako by to bylo včera. „Mami, já chci na zábavu,“ opakovala Jitřenka asi stokrát, než jsme ji tam s manželem dovolili nakonec jít.

Nemělo jít o nic zásadního, nemusela nikam daleko, jen hasiči v našem malém městě měli zase jednou bál. Skákala radostí do stropu a my jsme měli docela dobrý, pocit, že jsme nakonec ti hodní a laskaví rodiče, co sedmnáctileté dceři něco dovolí, nejenže ji neustále upozorňují na to v čem se zlepšit, jak na sebe dbát, co se učit a jak být lepší. Jedináčka jsme vychovávali ze všech sil.

Možná právě to mohl být důvod, proč si Jitřenka vzala do hlavy, že půjde vlastní cestou, že ví, co má dělat, že se ale hlavně vymaní z našeho vlivu.

Řidič kamionu!

Byla to právě tahle zábava, na které se potkala s Jaroslavem.

Člověk zcela jiné nátury, jednodušší typ, měl jen základní školu, zatímco naše dcera studovala střední zdravotní a počítala, že půjde na vysokou.

Z tehdejšího setkání vyplynuly události, které ovlivnily zcela zásadně život její i náš. Jaroslava si nad ránem přivedla domů a my jsme z toho šoku nespali až do rána.

Ještě větší trauma jsme měli, když se to za týden opakovalo a postupně se návštěvy tohoto řidiče staly samozřejmostí. Marně jsme do dcery hučeli, ať si neničí život.

Výhrůžky byly marné

Kdybychom mlčeli a dělali jakoby nic, asi bychom tenkrát udělali líp. Jitřenka si počínala přesně opačně, než jak jsme to po ni chtěli.

Nakonec vzdorovitě odešla z domu za ním do bytovky a s námi se přestala bavit. Tehdy jsme ze zoufalství použili poslední zbraně. Výhrůžkami jsme ji chtěli donutit k návratu.

Že až ji nechá s dítětem někde být samotnou, ať se domů nevrací, že bude pozdě, nebudeme se k ní znát. Zbytečně, jen nám z toho bylo ještě hůř.

Netrvalo to ani rok, a dítě bylo skutečně na světě a za další rok od ní a Jeníčka Jaroslav odešel.

V zoufalství jsme měli výčitky svědomí, že jsme to byli právě my, kdo tím malováním čertů na zeď budoucnost Jitřenky tak šeredně změnil. A tak, samozřejmě, že jsme nechtěli být toho špatného proroctví dál součástí a osamělou dceru s plačícím Jeníčkem jsme vzali zpátky.

Bylo nám do breku, když jsme poslouchali, jak ji bil a duševně deptal, čímž si zřejmě rozhodl léčit své pocity méněcennosti, svou frustraci z toho, že on vzdělané rodiče neměl a jeho rodina se o něj nezajímala.

Hodně pil a domů chodil jen kvůli posteli a jídlu. Ani o to malé dítě se zvlášť nezajímal. Prostě asociál.

Začali jsme konat

Jitřenka byla tehdy po návratu k nám velmi pokorná a poznávali jsme v ní tu hodnou dceru, kterou jsme měli tak rádi. Pár let jsme pak sice prožili v napětí, protože Jarda se nechtěl jen tak vzdát a chodil bušit na naše vrata, abychom prý mu vrátili dítě a ženu, ale i tyhle jeho trapné pokusy ustávaly.

Jitřenka dostudovala farmacii a chystala se pracovat. Nikdy bychom nevěřili, že se ta vzdělaná holka, s takovou zkušeností téměř zpackaného života, může s takovým lehkým srdcem spálit znovu! Ten druhý ničema byl snad ještě horší, než první. Jenom jsme kroutili hlavami.

Jak to přijde, že si naše holka vodí takové zoufalce?

Vždyť by si mohla vybírat v těch nejvyšších patrech společnosti… Tenhle malíř pokojů sice tvrdil, že řemeslo má zlaté dno, kdyby to ovšem jako řemeslo opravdu chápal. On prostě pracoval jen když už bylo nejhůř.

Většinou okrádal nás, Jitřenku a taky samozřejmě zákazníky, kteří ho důvěřivě nechali natírat pokoje o samotě v jejich domovech.

Nakonec ho naštěstí zavřeli, a když mu to všechno spočítali, dostal dva roky. Tehdy už jsme si řekli, že nic nenecháme náhodě a vezmeme věci do svých rukou.

Jeníčka jsme dali na výběrovou jazykovou školu, do houslí a na kroužek botaniky, Jitřenku vzal můj manžel do jeho lékárny na náměstí a udělal z ní paní vedoucí, protože se rozhodl, že půjde už do důchodu, no a také jsme jí našli ženicha, perspektivního doktora, tedy vzdělaného pána z oboru blízkého tomu jejímu. Není to sice žádný Alain Delon, říkali jsme si, ale je slušný a jistě se o naši Jitřenku dobře postará.

Dali jsme tomu korunu

Nemyslím, že všechno tohle snažení vypadá tak, že si zasloužíme, aby nás osud dál trestal. Nicméně stalo se.

Pan doktor se stal spolumajitelem lékárny, ujal se řízení firmy, zabydlel se v bytě nad lékárnou na náměstí a pak se přiznal, že je ženatý a co víc, že se rozvádět nehodlá, že by tím přišel o majetek, že prostě musí počkat a že on má času dost. Horší je, že my už asi žádný čas nemáme.

A hlavně nemáme sílu.

I Jitřenka rezignovala a jen trpně chodí do práce a všechno dělá sama, zatímco pan doktor si vyřizuje někde daleko svou rodinu a vlastní kšefty a občas se objeví, aby milostivě shrábl podstatnou část zisku z lékárny a zase zmizel. Osud naší dcery i vnučky, ten je mu už zcela lhostejný.

O tom našem ani nemluvím. Tak nevím, kdybychom všechno nechali na Jitřence a jejím živelném rozhodování, asi by to vyšlo nastejno.

Liběna (62), severní Čechy