Druhé manželství jsem považovala za šťastné, dokud se dcera nepřiznala, že s mým mužem čeká dítě. Odpustila jsem jí, a tak žijeme pohromadě, a vychováváme děti společně.

Můj druhý muž byl vždycky pracovitý a zodpovědný. Jeho jedinou vadou bylo, že se rád občas napil. To potom o sobě nevěděl a vyváděl různé alotrie. Říkala jsem si, že každý má nějaké mouchy a nijak to s ním neřešila.

Byla jsem mu vděčná, že si mě vzal i s mými dvěma dětmi z prvního manželství. Choval se k nim jako k vlastním a když se nám narodil společný syn, nedělal mezi nimi žádné rozdíly.

Roky ubíhaly a já si vůbec nevšimla, že po mé osmnáctileté dceři pokukuje jinak, než by otec měl.

Dcera nechtěla otce dítěte prozradit

„Mami, jsem těhotná,“ oznámila mi jednou plačky dcera a já se zeptala, kdo je otec. Ona se rozbrečela ještě víc a utekla do svého pokoje. Napadlo mě, zda ji někdo neublížil, neznásilnil, nebo tak něco, ale ona jen mlčela.

Bylo mi jí líto. „Nebreč, Verunko, to malé vychováme, Se vším ti pomůžu!“ hladila jsem jí po vlasech a ona vyhrkla: „Ale mami, já čekám to dítě s tvým manželem. Taťkou!“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Ten prasák! Vždyť ji měl skoro osm let jako vlastní! Je to incest nebo ne?

Žijeme jako vzorná rodinka

„Udám ho!“ umínila jsem si a čekala, až se vrátí z hospody. Měla jsem chuť ho zabít. Jenže, on se dlouho nevracel a mně se všechno rozleželo v hlavě. Co bude s dcerou? Lidé si na nás budou ukazovat prstem.

A co to malé, až se narodí? Jeho táta bude taky jeho dědeček, i když nevlastní. Hrůza! Manžílek se vrátil z hospody až ráno a já ho postavila před hotovou věc. Na dítě bude platit, dcera u nás i s miminem zůstane a se vším jí pomůžeme.

Prostě se budeme tvářit, že otec je neznámý. Souhlasil, nic jiného mu nezbylo. A tak žijeme v našem domku jako celkem spořádaná rodinka. Můj muž, moje děti, naše dítě a jeho dítě, můj vnuk. K mému údivu nám to docela klape. Tak snad to alespoň chvíli vydrží!

Věra L. (62), Náchodsko