Vždycky jsem si přála mít holčičku. Když se mi narodila, byla jsem ta nejšťastnější máma na světě. Česala jsem jí culíčky, šila šatičky, parádila jí. Nemyslete si ale, že jsem z ní dělala nějakou Barbínu. To ne.

Moje Evička chodila na judo, jezdila na lyžích, bruslila. Potom šla na vysokou, chtěla se stát učitelkou.

Eva se vrátila coby učitelka a k mojí radosti zůstala bydlet u mě. Takhle to šlo asi rok a docela nám to klapalo. Nehádaly jsme se, ani si nešly na nervy. Taky proč, ona byla hodná a já snad tolerantní. Nic jí nevnucovala ani nenařizovala.

Potom se seznámila s nějakým kolegou z jiné školy. Učil přírodopis a jmenoval se Vrabec. Svému jménu dělal opravdu čest. Rozcuchaný jako vrabčák, pořád něco cvrlikal a byl celá hrozně bio a eko, jak se dneska říká.

Pořád mi dělal přednášky, co je nezdravé a co se mí jíst. Dost mě štval. Co mě ale štvalo ještě víc, že měl na moji Evičku obrovský vliv.

Všechno jedla jen syrové

Začala se jinak oblékat i jinak jíst. Na okně si pořád klíčila nějaké zrní, v lednici přechovávala podivné kaše z rozemletých zrn. Přestala jíst nejen maso, ale všechno, co bylo živočišného původu.

Nakonec už jedla jen syrovou stravu, což bylo úplné peklo. Z úspor si koupila speciální mlýnek za 30 tisíc, přes noc máčela datle a brzy ráno cvičila před panelákem jógu. Sousedé se mě ptali, zda se tak trochu nezbláznila.

No a potom otěhotněla. Ten její Vrabčák začal doslova šílet. „Přece nebudeš vychovávat dítě v paneláku!“ křičel na Evu a hned jí zabalil věci. Odstěhovala se k němu do jakési chýše z hlíny a slámy, kterou si vlastníma rukama postavil za městem.

Domů k ní nesmím

Žili bez vody a elektřiny, bez přátel, jako dva poustevníci. Takový život jsem si pro svoji dceru nepředstavovala! Ona ale byla spokojená. Zhubla a já musela nechtíc přiznat, že jí to ohromně sluší.

A navzdory mým obavám byla i zdravá. Přešla ji alergická rýma a dokonce už se jí nedělal ekzém, který ji trápil odmala. Rodit se Evička rozhodla doma a já málem umřela strachy. Naštěstí všechno dobře dopadlo a narodil se jí kluk jako buk.

Těšila jsem se, jak ho budu rozmazlovat. Ale ne. Nesměl dostat ode mě nic. Všechno měl seprané a staré, prý kvůli nějaké ekologické stopě. Ani dudlík mu nedali, chudákovi. Jen nějaký cumel, prý to měly děti dříve.

Ale co je mi do minulosti, copak žijeme ve středověku? Dneska jsou Beníkovi už 4 roky a Evička čeká už třetí dítě. Vídám jí občas na procházce, ale domů k nim nesmím. Prý bych jim děti zkazila. Říkám si, že všechno mohlo být jinak, kdyby nepotkala toho Vrabčáka.

A tak jen doufám, že časem dostane rozum, u mě bude mít se svými dětmi vždycky místo.

Vilma J. (49), Brno