Modřiny a zlomený nos dceři nevadily. Svého manžela milovala nade vše a klidně by se od něho nechala zabít. Musela jsem tomu zabránit i proti její vůli!

Moje dcera nebyla nikdy žádná hlupačka. Vystudovala dokonce vysokou školu a pracovala jako učitelka na základní škole. Její žáci ji měli rádi. Chodili za ní a zvali ji na ty svoje třídní srazy.

Ona pro ně žila, což dle mého skromného mínění byl největší kámen úrazu. Byla sama, bez přítele i bez kamarádek.

Bála se být sama

O chlapa ve školství nezavadila a na nějaké seznamování nebyla. Ani o to nestála. „Zdeničko, vyjdi se někam, přece nemůžeš být věčně sama!“ domlouvala jsem jí, ale ona nechtěla ani slyšet.

Byla vždycky moc mrzutá, když jsem na tohle téma zapředla řeč. Tak jsem se nakonec jakékoli zmínce o nějakém muži vyhýbala. Roky plynuly a najednou Zdenička začala mít strach. Strach, že zůstane sama a bez dítěte.

„Mami, nevím co to je, ale já když vidím kočárek, úplně se mi touhou zamží oči!“ přiznala jednou smutně a tak těžce si povzdychla. Jako by nesla všechnu tíhu světa! Bylo mi té mojí holky líto.

Nebyla žádná krasavice, ale měla hezkou upřímnou tvář a útulnou, boubelatou postavu.

Jak se říká, samá oblina a žádná hrana. Přece musel na světě existovat muž, který by její přednosti ocenil! Začala jsem vymýšlet nejrůznější způsoby, jak bych jí mohla s někým seznámit, ale události se děly samy od sebe a Zdenička si našla přítele. Tedy, on si našel ji.

Modřiny skrývala

Nastoupil totiž k nim do školy jako údržbář a ona se bláznivě zamilovala. Byl to hezký kluk, no tedy muž. Stejně starý jako Zdenička a dokonce vyšší, než ona. Jeho jedinou vadou na kráse bylo, že už měl za sebou dva rozvody.

„No, každý se někdy splete, ne?“ tvrdil a já mu to byla ochotná věřit. Když jsem viděla, jak Zdenička září štěstím, odpustila bych mu snad úplně všechno. Svatbu měli mladí brzy a vrkali jako dvě hrdličky.

Potom to vrkání skončilo a Zdenička začala nosit dlouhé rukávy a místo sukní kalhoty. „Tobě je zima, Zdeni?“ ptala jsem se naivně. Ona jen přikývla a nic neříkala. Potom jsem si všimla modřiny na její ruce a další na krku.

Jako by ji snad někdo škrtil! Napadlo mě, že moji Zdeničku bije manžel. Ale hned jsem tu myšlenku zaplašila. To by snad nebylo vůbec možné! Umínila jsem si, že budu dceru pozorovat. Kontrolovat. Výsledky mého pátrání na sebe nenechaly dlouho čekat.

Byla jako slepá a hluchá

Zdenička na sobě měla nejrůzněji zbarvené modřiny. Čerstvé modré, starší fialové i ty nejstarší nažloutlé. Byla to hrůza, jak se mi ta holka měnila před očima. Jako by sesychala, nevím, jak bych to popsala.

Jednou přišla s náplastí na nose. Když si všimla mého pátravého pohledu, jakoby zvesela začala vysvětlovat: „Tomu mami neuvěříš. Zakopla jsem a narazila nosem do skříně!“ Nemohla jsem to její lhaní poslouchat a vykřikla jsem: „ No tomu vážně nevěřím! Michal tě bije, to jasné!“ Zdenička se zarazila a potom se mi svěřila.

To co řekla, mě úplně vyděsilo. „No, občas mě Michal zbije, ale nemyslí to tak. Má jen pocuchané nervy. A já ho miluji, tak co? Každý má nějaké chyby! Nechci o něho přijít. Je to moje životní láska!“ tvrdila a já na ni koukala, zda to myslí vážně.

Moje chytrá dcera! Vysokoškolačka! A nechápe, co se děje? Nechápe, že má manžela násilníka, který si na ni dovoluje čím dál víc?

Šla jsem na kurz sebeobrany

Z internetu jsem jí stáhla několik článků o domácím násilí, ale ona nechtěla slyšet, ani vidět. Byla zamilovaná a rozhodnutá vydržet úplně všechno! Rozhodla jsem se, že ji před Michalem zachráním, ale nevěděla jsem jak.

Neměla jsem nikoho, s kým bych se poradila, ani kdo by mi mohl pomoct. Chtěla jsem ho udat, ale věděla jsem, že by Zdenička všechno zapřela. Také mě napadlo, že bych si najmula nějakého násilníka, který by ho vystrašil, ale kde bych ho našla? A tak jsem se rozhodla vzít spravedlnost do svých rukou.

„Kdysi jsem chodila na judo, tak přece nemohu být tak marná!“ říkala jsem si a přihlásila se na kurz sebeobrany. Nějaký speciální armádní. Trval tři dny od rána do večera. A stál za to. První den jsem cítila každou kostičku v těle.

Ale ten třetí už bych si troufla i na medvěda. Poradila jsem se s lektorem toho kursu a vydala se za nepřítelem. Tedy za mým zetěm Michalem.

Šla jsem ho zbít

Do kabelky jsem si vzala pepřový sprej a taky vystřelovací nůž. Byla to hloupost, a připadala jsem si jako Rambo. Na Michala jsem si počíhala ve škole, v jeho kamrlíku. Chtěla jsem mít jistotu, že má Zdenička hodinu, že učí a v žádném případě se tam neukáže.

Můj zeť byl návštěvou překvapený. Hrál si na milého mládence, ale já se nenechala jeho líbezným úsměvem oklamat. „Vítám vás, maminko. Co byste potřebovala? Zdenička tu není, má hodinu!“ ševelil a rukou mi pokynul, abych se posadila.

Zůstala jsem stát, protože to, k čemu jsem se chystala, vyžadovalo rozkročený postoj. „Chci si s tebou promluvit,“ sdělila jsem mu a pozorovala, jak mu tuhne úsměv na rtech. Potom jsem pokračovala: „Rád biješ ženské?“ On mlčel, jen těkal očima po místnosti.

Ani se neobtěžoval zapírat. Moc dobře věděl, že by to bylo marné. „Tak co, odpovíš mi?“ opakovala jsem otázku a on stále jen mlčel. Naštvalo mě to, protože jsem čekala bouřlivou hádku. Němý vztek je ale možná horší, než ten hlasitý.

Těšíme se na miminko

Skočila jsem po něm a jednu pořádnou mu vrazila. Takovou sílu nečekal. Zavrávoral a snažil se mi facku vrátit. Ale nepovedlo se mu to. Díky mému výcviku! Zkroutila jsem mu ruku, přinutila jsem ho jít k zemi a pěstmi mu tloukla do nejcitlivějších míst.

Skučel jako meluzína! Dokonce se rozbrečel, hrdina! No, dobila jsem ho pěkně. Ležel na zemi jako pytel brambor a já ho donutila slíbit, že se odstěhuje. Hned. Dřív, než moje dcera přijde domů! Souhlasil a svůj slib splnil.

Dcera o ničem neví. Modřiny na těle se jí zahojily, ale šrámy na duši zůstaly dlouho. Ani po rozvodu, který trval sotva pár minut, se Zdenička z toho zklamání nevzpamatovala. Stala se z ní tichá a zádumčivá osoba.

Uplynuly dlouhé dva roky, než se na ni usmálo štěstí. Přišla ji navštívit bývalá žačka a pozvala ji na svoji svatbu. Zdenička šla jen ze slušnosti. Nechtělo se jí mezi neznámé lidi. Ale byl to snad osud, či co.

Na svatbě se setkala se svým spolužákem ze střední školy. Svobodným, tichým a nesmělým. Před týdnem měli svatbu. Pospíchali, protože se jim brzy narodí malý Zdeněček!

Marta P. (65), Morava