Plán na odpoledne jsem měla jasný. S oblíbenou detektivkou jsem chtěla v parku strávit několik desítek nerušených minut. Pak si to ale ke mně namířil Damián…
Měla jsem za sebou poměrně náročný týden. V práci jsem se prakticky nezastavila, proto jsem se těšila na víkend, až si konečně trochu odpočinu. A přálo mi i počasí. Už od sobotního rána bylo krásně.
Obloha byla vymetená, sluníčko svítilo a teploty atakovaly tropickou třicítku. Dopoledne jsem doma uklidila, uvařila jsem si lehký oběd, a kolem půl druhé jsem zamířila do lesní obory.
Odpoledne u rybníka
Nejdřív jsem se trochu prošla, a pak jsem zamířila na svoje oblíbené místo, u kterého byl i malý rybník, kde se cachtaly děti a psy. Rozprostřela jsem si na trávě velikou osušku a pohodlně jsem se na ni natáhla.
Chvilku jsem si vychutnávala příjemné teplé sluneční paprsky, a pak jsem zalovila v tašce a vytáhla si knížku. Otevřela jsem ji na stránce, kde byla záložka, a se zaujetím jsem se pustila do čtení.
Přeletěl mi přes hlavu
Děj knihy byl velice napínavý a příběh psaný tak poutavě, že jsem brzy přestala vnímat vše, co se dělo kolem mě. Dokonce i hvízdání a křičení dětí ke mně doléhalo tlumeně.
„Kde jste byla v době mezi třetí a pátou odpoledne?“ ptal se inspektor v knize hlavní podezřelé.
S napětím jsem otočila stránku. Než jsem však stihla přečíst první větu, dopadl na mou osušku tenisák a vzápětí přese mě přeletěl veliký chlupatý pes.
Neposlušné psisko
„Damiáne, okamžitě sem pojď,“ zakřičel rozzlobený mužský hlas. „Tohle se nedělá. Když se neumíš chovat, budeš na vodítku.“ Vzhlédla jsem k muži stojícímu asi dva metry ode mě. „Moc se vám omlouvám.
Hlídám toho rošťáka dceři a vůbec mě neposlouchá. Prosím, nezlobte se.“ Usmála jsem se na něj. „Vždyť se nic moc nestalo. Jen jsem se trochu lekla.“ Muž mezitím připnul psa na vodítko a odtáhl ho z mé osušky. Ještě jednou se na mě omluvně podíval, pak se otočil a zamířil pryč.
Běžela jsem za ním
Oba už mizeli v dálce, když jsem si všimla míčku, který Damián zapomněl na mé osušce. „Haló!“ zavolala jsem jejich směrem, ale bylo to k ničemu. Ani pán, ani pes se neotočil. Osušku jsem rychle vyklepala a společně s knihou a míčkem jsem ji strčila do tašky.
Nazula jsem si tenisky a poloběhem se vydala po úzké lesní cestičce za nimi. Po zhruba pěti set metrech jsem konečně spatřila siluetu vysokého muže, vedle kterého cupital Damián.
Příjemná procházka
„Haló, pane,“ zakřičela jsem a tentokrát to vyšlo. Muž se zastavil a otočil. Když mě uviděl, mile se na mě usmál. Damián ke mně přiběhl a začal na mě skákat. „Tu máš,“ řekla jsem a vylovila z tašky jeho míček.
„Něco sis u mě zapomněl.“ Hodila jsem mu ho a on za ním okamžitě pelášil. „Zapomněl ho tam,“ dodala jsem na vysvětlenou. „Děkujeme moc, určitě by ho brzy postrádal. Mimochodem, já jsem Standa.“ „Jarka,“ usmála jsem se. Zbytek odpoledne jsme strávili společně.
Přesně můj typ chlapa
Rozloučili jsme se až pozdě večer. Standa s Damiánem mě doprovodili až domů. „Nechtěla by sis to zítra zopakovat?“ zeptal se. „Mohli bychom jet na výlet někam za Prahu.“ Plány jsem žádné neměla.
„Moc ráda,“ řekla jsem. Výlet dopadl skvěle. Ze Standy se vyklubal zábavný, inteligentní a velice milý společník. Chlap přesně podle mého gusta. K mému štěstí byl rozvedený a vše nasvědčovalo tomu, že se i já líbím jemu.
Začali jsme se pravidelně vídat. Asi po měsíci jsme vyrazili, i s Damiánem, na čtyřdenní dovolenou do Krkonoš, a tam jsme si řekli, že to spolu zkusíme se vším všudy. Sestěhovali jsme se a pořídili si vlastního psa. A takhle spolu ve třech to už táhneme tři roky…
Jarka B. (51), Praha
