Když mi manžel Zbyněk před dvěma lety nabídl, abych s ním jela na pár dnů na služební cestu do Vídně, s nadšením jsem souhlasila…
Myslela jsem si, že to bude skvělá příležitost, abychom si jeden druhého více užili. S manželem cestuji ráda, i když se jedná o pracovní cesty. Nechce po mně totiž, abych s ním obcházela klienty, a tak mám možnost toulat se po ulicích a prohlížet si obchody.
Přesně tak to probíhalo i tehdy ve Vídni. Zatímco měl pracovní jednání, já jsem obíhala krámy a v jednom z nich jsem si koupila krásnou kabelku. Těšila jsem se, jak v ní vyrazím na společnou romantickou večeři.
Už jsem byla oblečená a zrovna jsem si upravovala účes, když do hotelového pokoje přiběhl Zbyněk, v obličeji bledý jako stěna. Aniž by mi cokoli řekl, požádal mě, abych s ním okamžitě šla do jednoho muzea.
Portrét v muzeu
Jakmile jsme tam vešli, táhl mě k jednomu obrazu. Byla to kresba ženy sedící na pohovce. Popošla jsem blíž a nohy se mi podlomily. Přestože kresba nebyla barevná, věděla jsem najednou jistě, že šaty té ženy jsou vínově červené a klobouk je z černého sametu.
A pak se mi začaly vybavovat další věci. Třeba jméno malíře, který dílo vytvořil – jmenoval se Heinrich. Také jsem si byla naprosto jistá, že obraz vznik v Mariazellu a že měl pro muže hluboký citový význam. A pak celým mým tělem projela ostrá bolest a žal.
Omdlela jsem
Sál se se mnou začal točit. Vzpomínám si už jen na to, jak jsem se chtěla manžela chytit, ale už jsem to nestihla… Poprvé v životě jsem omdlela. Když jsem se probudila, ležela jsem na pohovce v nějaké kanceláři.
Necítila jsem se vůbec dobře. Manžel mi pomohl vstát a pak jsme taxíkem odjeli do hotelu. Celou cestu se mi manžel omlouval a vyčítal si, že mi ten obraz vůbec ukazoval. V hotelovém pokoji jsem padla do postele a usnula jsem. Spala jsem neuvěřitelných čtrnáct hodin.
Chtěla jsem vědět víc
Ten podivný zážitek se mi stále honil hlavou. Druhý den jsem sebrala odvahu a vyrazila znovu do onoho muzea. Postavila jsem se před obraz a dlouho jej pozorovala. Chtěla jsem se dobrat nějakého vysvětlení.
V tom mi na rameno poklepal hlídač a postavil přede mě židli. „Včera jste nás tím, jak jste omdlela, dost vyděsila. Ale musím uznat, že ta podoba je opravdu neuvěřitelná. Skoro bych řekl, až děsivá.“
Byla jsem to já?
Posadila jsem se na židli a zeptala se hlídače, zda neví něco bližšího o vzniku toho obrazu. Pověděl mi, že ta žena na obraze byla manželkou onoho malíře. Byla prý vážně nemocná a tento obraz vznikl krátce před její smrtí jako památka na ni.
Opět mě přepadl pocit smutku, beznaděje a bolesti. Do očí se mi nahrnuly slzy a začaly mi stékat po tváři. V hlavě mi zněl jakýsi hlas, který mi stále dokonala opakoval, že všechno bude dobré, že ani smrt nás nerozdělí.
Musela jsem si silně stisknout spánky, abych ho zaplašila. Z muzea jsem odcházela ještě zmatenější. Na převtělení jsem nikdy nevěřila. Dodnes si však kladu jednu a tutéž otázku – je možné, že ta žena na portrétu jsem skutečně já? A pokud ne, jak jsem mohla mít všechny ty „vzpomínky“?
Daniela B. (50), Olomouc
