Byla jsem vždy zdravá jako řípa a v pětapadesáti jsem si dělala ještě spoustu krásných plánů. Pak jak blesk z čistého nebe do mého života zasáhla nemoc.

Tomu, že mě celkem často a dost bolí nohy, jsem nevěnovala velkou pozornost. Pracovala jsem v obchodě, hodně jsem se nastála i naběhala. No a už mi nebylo dvacet. Co bych tedy čekala. Doma jsem si vždy dala studenou sprchu, sedla si a podložila nohy do výšky. Hned se mi ulevilo.

Nakoupila jsem si parádu

Navíc jsem byla docela spokojená s tím, že jsem poslední dobou zhubla. Celý život zápasím s mírnou nadváhou. No a teď jsem si mohla dovolit i dříve „zakázané“ modely. Vyrazila jsem proto do obchodu a koupila si několik nových kousků pro radost.

Moje štěstí ale netrvalo dlouho. Chystala jsem se oslavit pětapadesátku a usoudila jsem, že by bylo dobré, dojít si konečně na nějakou celkovou prohlídku. U doktora jsem už nebyla řadu let.

Zaskočilo mě to

Lékař ale pro mě neměl vůbec dobré zprávy. Držel v ruce zamyšleně výsledky všech mých testů a oznámil mi, že mám diabetes druhého typu. A prý v dost pokročilém stavu. Navíc se mu vůbec nelíbily moje nohy a bolesti, které jsem mu přiznala.

Začala jsem se léčit, ale psychicky jsem to zvládala dost špatně. Už jsem nebyla ta zdravá, energická žena se štíhlou postavou, která si věk vůbec nepřipouští. Začala jsem se náhle cítit nemocně a staře.

Byl to jen puchýřek

Pak se mi na pravé noze udělal malý puchýřek. Brzy se infekce rozšířila na palec a lékaři mi ho museli amputovat. Byl to neuvěřitelný šok. Těžko jsem se vzpamatovávala a ještě hůře se mi bez palce chodilo.

Musela jsem zanechat svoji práci. Našla jsem si místo v kanceláři. Jenže mě hrozně deprimovalo, že tam mezi elegantně oblečenými mladšími kolegyněmi, vypadám jak pajdající neschopný lazar.

Nechtělo se mi žít

Bohužel tím mé utrpení nekončilo. Do nohy se mi dostal další zánět a nakonec mi lékaři amputovali i celé chodidlo na levé noze. To byl hotový konec. Byl ze mě mrzák. Visela jsem bezmocně na berlích a ztratila veškerou chuť do života.

Pořád jsem si říkala, že to raději umřu, než abych se musela dívat na to, jak mi postupně uřezávají jednu i druhou nohu po částech. Opravdu se mi nechtělo žít. Seděla jsem doma a nevěděla, co bude dál. Moje dcera se mně snažila nějak povzbudit, ale moc se jí to zpočátku nedařilo.

Byla bych o to přišla

Pak jsem se definitivně rozhodla. Spolykala jsem nějaké prášky a čekala, kdy konečně přijde konec. Místo toho se však nečekaně objevila moje dcera a zachránila mi tak život. Hrozně jsem jí to tehdy vytýkala.

Když ale jednou za mnou zase přišla na psychiatrii na návštěvu, tvářila se dost tajemně. „Mami, budeš babička!“ Prozradila mi nakonec. Ta novina změnila celý můj další život. Uvědomila jsem si, že kdybych byla umřela, přišla bych o tento úžasný pocit štěstí.

Mám vnoučata a dokonce už dvě. Jezdíme spolu na mém invalidním vozíku. Jsou mým jediným potěšením.

Magdaléna H. (60), Hradec Králové