Poslední dobou se na mě lepí jen samá smůla. Snad ji ještě prolomím.

Mám pocit, že tu kopu smůly, která mě v poslední době pronásleduje, už jen těžko sama unesu. Ještě poměrně nedávno byl můj život v pořádku a nic nenasvědčovalo tomu, jak hrozně se vše změní.

Předtím jsem žila dvaadvacet let s přítelem Vaškem, a i když byl o šest roků mladší než já, měli jsme se hrozně rádi.

Nikdy by mě nenapadlo, jak to skončí

Pak ale přišel ten osudný den, který vlastně zničil celý můj život. Šla jsem zrovna po chodníku, když mě srazil řidič zásobovacím autem.

Bohužel tak nešťastně, že jsem nejen musela strávit spoustu času v nemocnici, ale nakonec mi museli amputovat jednu nohu! Byl to pro mě šok a bylo to opravdu hrozné, nikomu bych něco takového nepřála zažít. Nejdřív jsem vůbec nevěděla, jak s tímhle hendikepem budu moct dál žít.

Nakonec mě z nemocnice propustili a já jsem zůstala odkázaná na invalidní vozík a na Vaškovu pomoc. Jenže to nebyla zdaleka poslední pohroma. Můj milovaný Vašík celou situaci zřejmě nervově nezvládl a vloni mi umřel.

Hrozně jsem jeho odchod oplakala, nejenže mi odešel milovaný člověk, se kterým jsem prožila tolik krásných let, ale zůstala jsem úplně sama, na vozíku, jako kůl v plotě.

Už nevím, jak dál

I když jsem se snažila být co možná nejvíc soběstačná, smutek jako by mi svazoval i ruce. Těžko jsem si na to všechno zvykala, ale protože neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, zanedlouho se mi k tomu všemu „podařilo“ zlomit si ještě navíc ruku.

To už na mě bylo opravdu moc – bez nohy, na vozíku, s jednou rukou v sádře, to se prostě nedá.

Nemohla jsem zůstat sama doma, tak jsem teď zatím v nemocnici v Měšicích u Prahy, protože sama se o sebe nedokážu postarat a nemám vůbec nikoho, kdo by mi pomohl. Je mi opravdu hrozně, smutno a strašně mi ten můj Vašek chybí.

Nemám ani žádnou kamarádku nebo kamaráda; jednoho dobrého jsem sice měla, ale ten mi bohužel nedávno také zemřel.

Přes všechny tyto útrapy jsem ale ještě nepřestala doufat, že i mě může v životě čekat alespoň trošička toho štěstí. A tak mě napadlo, že vám stručně napíšu svůj příběh (omlouvám se za písmo, ale kvůli zlomené ruce musím psát tiskacím písmem).

A snad se přece jen najde někdo, třeba nějaký osamělý muž, který by chtěl poznat smůlovatou Jiřinu. Možná je někde na světě taková dobrá duše, se kterou bych mohla po zbytek života sdílet nejen to zlé, ale i to dobré…

Jiřina Soukupová (68), toho času Měšice u Prahy