Scházelo málo a moje malá vnučka by přišla o život. To mě poučilo tak, že je ze mě dnes ta nejsvědomitější babička na celém světě.

I přes svůj věk jsem stále velmi aktivní babička, mám plno zájmů, ráda cestuju, chodím do divadla, na výstavy. Mám tři vnoučata, se kterými ráda dovádím a bez problémů jsem ochotná je hlídat. Že bych ale byla pozornou babičkou, to teda nejsem.

Dělám s oblibou několik věcí zároveň a ještě koukám, kde co lítá. A to se mi jednou strašně vymstilo. Zejména hra na schovávanou je nebezpečnou záležitostí.

Dnes už vím, že dětem s útlými tělíčky a bujnou fantazií se podaří najít i místo, kde by je nikdo nehledal.

Moje chyba!

Když mi jedno ráno zavolala snacha, že vnučka Karolínka je nemocná, a ona musí nutně do práce, neměla jsem s tím problém. Měla jsem sice na stole rozdělané jarní aranžmá a rozepsanou báseň v notesu, ale hned jsem souhlasila s tím, ať mi vnučku přiveze.

Přečetly jsme spolu pár pohádek a chvíli malovaly kytičky a zvířátka. Pak se dívala v televizi na pohádku. Já zatím usedla ke své básni a popíjela čaj.

„Babí, že mě nenajdeš?“ špitla najednou z gauče od televize a já jen pokývala hlavou. Tvůrčí vášeň mě úplně pohltila. Když jsem si na vnučku po chvíli vzpomněla, nemohla jsem ji nikde najít…

Kam zmizela?

Zkontrolovala jsem dveře a okna, ale vše bylo zavřené a dveře zamknuté. Musí být někde uvnitř, ale kde? „Karolínko, kde jsi?“ volala jsem jako pominutá. Nic. Jen z kuchyně se ozvalo jemné klepnutí.

Běžela jsem za zvukem. Kromě kuchyňské linky tam ale nebylo jiné místo, kam se schovat. Teda kromě lednice! S hrůzou v očích jsem ji otevřela. Vnučka tam byla! Otevřít dveře zevnitř nedokázala, lednice ji uvěznila ve svých útrobách.

Byla už celá prokřehlá, bledá a téměř nedýchala. Rychle jsem ji zabalila do deky a prolévala teplou vodou a pak horkým čajem. Naštěstí z toho byla „jen“ rýma, mě to ale poučilo navždycky!

Jaroslava (64), Děčín