Když jsem se dočkala vysněného vnoučka, vůbec jsem netušila, jaké trápení mě čeká. Snacha se totiž chtěla odstěhovat do ciziny a vnuka vzít s sebou.

Jestli jsem si v životě něco přála, tak mít velkou a zdravou rodinu. Měla jsem představu, jak si jednou s dětmi a manželem sedneme k velkému stolu na nedělní oběd, bude všude chaos a budeme si povídat.

Moje matka měla sice jiné představy, chtěla, abych studovala vysokou školu a konečně byla v rodině první vzdělaná a bohatá, ale já jsem si stejně myslela své. Naštěstí mě v tom, abych si žila svůj život, podporoval i můj milovaný tatínek.

Vlastně jsem si říkala, že ani nemá právo na to mi do života co povídat. Celé dětství jsme i s bratrem měli pocit, jako bychom jí byli na obtíž, a jediné, co od nás očekávala, bylo to, že ji budeme jednou živit a starat se o ni.

I přesto jsem ji ale měla ráda a počítala s tím, že to budu jednou právě já, kdo tu pro ni ve stáří bude, protože nejsem jako ona. Když jsem se v devatenácti letech zamilovala do o čtyři roky staršího Rosti, zabalila jsem si kufr a odstěhovala se.

Aniž bychom se nějak snažili, otěhotněla jsem jen tři měsíce poté, co jsme spolu začali žít, a byla jsem pochopitelně samým štěstím bez sebe.

Další miminko už jsem nemohla mít

Když se nám pak narodil synek Pavlík, moje srdce explodovalo láskou. V roli maminky jsem našla vše, po čem jsem toužila, a věděla jsem, že jak jen to půjde, budu chtít další děti.

Osud mi ale tento sen nedopřál, protože jsem jen rok po porodu onemocněla a můj zdravotní stav mi nedovoloval znovu otěhotnět. S velkou pravděpodobností bych totiž další miminko ani nedonosila, nebo v nejhorším případě bych mohla při porodu přijít o život.

Tak jsme se s manželem upnuli na našeho synka, vychovali z něj skvělého chlapa a těšili se, že se jednou dočkáme kupy vnoučat.

Věděla jsem, že si syna vzala jen pro peníze

Nechtěla jsem na něj nijak tlačit, ale jak už to dnes bývá, chtěl si udělat nejdřív kariéru a až pak mít děti. Proto když jsme se konečně dočkali vnoučka Viléma, zase byl náš život zalitý barvami.

A to i přesto, že jsme neměli příliš dobrý pocit z naší snachy, která si dle mého názoru našla Pavla jen kvůli jeho penězům. Já jsem ale synovi do života nemluvila, protože jsem to sama neměla ráda, a tak jsem ho nechala, ať si rozhoduje sám.

Navíc jsem byla ta nejšťastnější babička na světě. Hlavně proto, že jsme s manželem malého Vilémka hlídali poměrně často.

Protože jsme bydleli nedaleko, vodila jsem ho ze školky a často jsme ho měli i na víkendy. A naše hlídání se stále stupňovalo, když snacha začala jezdit na „pracovní schůzky“ do ciziny. Alespoň zpočátku nám to nepřišlo vůbec divné.

Chtěla ho odvézt pryč

Proto pro nás bylo velkou ranou, když jsme se dozvěděli, že nejezdila na žádné pracovní schůzky, ale za milencem do Španělska. To pravé peklo ale přišlo v okamžiku, kdy se snacha chtěla za svým milencem odstěhovat a vnoučka vzít s sebou.

Nedokázala jsem si představit, že by mi mého nejmilejšího človíčka na světě odvezla tisíce kilometrů pryč. Syn si to ale nenechal líbit a pustil se do právní bitvy. Vysoudil si střídavou péči, a tak musela snacha zůstat tady.

Nakonec to její milenec neustál a rozešli se, a tak my máme našeho chlapečka stále nablízku. A protože se náš syn znovu oženil, tak doufáme, že brzy přibude do naší rodiny další děťátko.

Marcela M., 62 let, Mladá Boleslav