Často býváme postaveni před podstatná rozhodnutí, od kterých se následně budou odvíjet naše další osudy. I já jsem se s takovým okamžikem setkala, v době, kdy jsem měla krátce po maturitě.

Propadla jsem tehdy naprosto beznadějnému citu k jednomu klukovi ze sousedství, bývalému spolužákovi ze základní školy. Vzhledem ke společným známým jsme se občas setkávali a já jsem postupně zjišťovala, že Zbyňka opravdu moc chci – nejvíc ze všech na světě.

Problém byl v tom, že tenhle cit byl jednostranný. A čím víc jsem se snažila Zbyňka přesvědčit, že já jsem pro něho ta pravá, tím víc si se mnou zahrával.

Byla jsem zamilovaná tak zoufale, že bych udělala snad cokoli, aby si mě všiml, a ten darebák to dobře věděl.

Neopětovaná láska

Nikomu jsem se se svojí marnou a neopětovanou láskou nesvěřila, ale bystré oči jednoho našeho společného kamaráda si jí stejně všimly.

Když jsem se jednou večer po dalším nezdařeném pokusu sblížit se se Zbyňkem vracela domů a pro slzy jsem skoro neviděla na cestu, zaslechla jsem, jak za mnou někdo kráčí.

Otočila jsem se a spatřila Aleše.

Zajímaly ho mé city

„Není ti dobře na srdíčku, viď?“ Zastyděla jsem se, že mě přistihl ve slabé chvíli, ale pak jsem si řekla, že je to beztak jedno. „Ano, trápím se, ale promiň, že se ti svěřovat nebudu,“ odvětila jsem tiše.

„Ani nemusíš. Vím, proč jsi smutná,“ pokýval Aleš hlavou. „Je to kvůli Zbyňkovi, že jo?“ „Proč myslíš?“ zeptala jsem se a současně vnímala, jak nevěrohodně ta otázka zní. „Jo, je to kvůli němu,“ povzdechla jsem proto rezignovaně.

„Mrzí mě to,“ pokračoval Aleš. „Vím o tom už nějaký čas. Ty máš, Hanko, přece na víc, než jen podlézat někomu, kdo o tebe nestojí. Jenom si s tebou zahrává a trápí tě.“ Podívala jsem se na Aleše. „Proč mi to říkáš?“ „Zkus hádat,“ pousmál se.

„Třeba mi na tobě záleží stejně jako tobě na Zbyňkovi,“ dodal.

Pokusil se mě svést

Člověk vždycky touží po tom, co nemá a naopak. Aleš mi byl sympatický, ale chodit jsem s ním nechtěla. Měla jsem dál oči jen pro Zbyňka, jakkoli mi rozum říkal, že to nemá smysl.

Uběhl týden a konala se oslava narozenin jedné kamarádky, kde se mě Zbyněk pokusil svést.

Udělal to takřka před očima všech a já se nechala odvádět do ložnice skoro jako ovečka na porážku. V tu chvíli jsem byla hrozně šťastná, až posléze jsem si uvědomila svoji hloupost a naivitu.

Zesměšnil mě

K ničemu mezi námi nedošlo – naštěstí. Než se za námi zavřely dveře ložnice, Zbyněk se obrátil na své dva kamarády: „Tak vidíte, vyhrál jsem. Říkal jsem, že ji dostanu, kdykoli se mi zachce.“ Byl to pro mě šok. Tehdy poprvé jsem pochopila Zbyňkovo chování. Z oslavy jsem utekla a doma probrečela zbytek večera a noci.

Chtěl mě bránit

Druhý den u nás někdo zazvonil. Šla jsem otevřít a za dveřmi stál Aleš. Na včerejší oslavě nebyl, ale z výrazu jeho očí jsem pochopila, že se o mém ponížení dozvěděl. „Ahoj Hani. Vím, co se včera stalo a chci ti říct, že tě pomstím.

Nevím, jestli Zbyňka přeperu, ale dám mu prostě najevo, že takové věci se slušným holkám nedělají.“ V rozmezí ani ne jednoho dne jsem tak zažila druhý šok.

Opravdová láska

Dojalo mě, co pro mě chtěl Aleš udělat. „Nech ho být,“ řekla jsem tiše. „Zavinila jsem si to sama. Měl jsi pravdu a já tě neposlechla.“ Chvíli jsme stáli proti sobě a hleděli si do očí. Pak jsem řekla:

„Počkej, hodím něco na sebe a můžeme se jít ven projít.“ Od toho rána se z nás stala takřka nerozlučná dvojice. Příběh má ještě jeden dovětek: věřte nebo ne, Zbyněk se mi časem omluvil a dokonce se do mě zamiloval. Měl ovšem smůlu – já jsem dál zůstala s Alešem, a tak to je až doposud…

Hana K. (48), jižní Čechy