Nebylo dne, abych se nedostala do ohrožení života. Smrti jsem unikala zázrakem. Celá rodina byla šílená strachy. Fascinuje mě, jak bývají děti chráněny přírodou, aby přežily. Většina z nich neuvěřitelně. Jako by nad nimi létali andělé a dbali o jejich bezpečí.

Myslím na tuto velkou záhadu často, nejvíce v souvislosti se vzpomínkami na své dětství. Jednou z nejdramatičtější situací, která v mém začínajícím životě nastala, byly první krůčky.

Začala jsem chodit brzy, v desátém měsíci, a našla jsem si chvilku, kdy si maminka „odskočila“ a spustila mě z očí. Spala jsem v postýlce. Dveře ložnice nechala maminka otevřené, aby slyšela, kdybych se probudila.

Seběhla točité schodiště do přízemí a vběhla do kuchyně. Samozřejmě musela provádět různé práce a činnosti, které zajišťovaly chod rodiny, a nikoliv na mě nepřetržitě zírat.

Když jsem usnula, nastala pro tyto činnosti ta správná chvíle.

Zmizela jsem z postýlky

Nebyla v kuchyni dlouho, po necelé čtvrthodince se tiše jako myška spěchala přesvědčit, zda spím jako andílek. Postýlka ale byla prázdná. Ta strana, která se dala spustit, byla otevřena, na zemi ležel polštář a já nikde.

Očividně jsem se probudila, podařilo se mi postýlku otevřít. Abych si neublížila, tak jsem byla mazaná, jsem shodila na zem polštář, na něj se skulila a někam odlezla.

Nebyla jsem v ložnici ani na chodbě, nebyla jsem nikde na patře. Dolů jsem slézt nemohla, protože by mě matka viděla. Existovala jediná možnost. Dřevěné schody na půdu! Matka po nich vystartovala.

S hrůzou si uvědomila, že na prastaré půdě jsou některá prkna zničená a jsou v nich díry.

Modlila se hrůzou

Byla jsem tam! Ale co víc? Balancovala jsem na prasklém prkně – díra na levoboku, díra na pravoboku. V ručičkách jsem držela máslo, které skladovala matka v kýblu s vodou, protože neměla ledničku, a cpala se jím.

V tu chvíli si maminka samozřejmě neuvědomila, že jsem musela udělat na tom prkně své první krůčky, protože jsem se neměla čeho držet. A i kdyby si to uvědomila, rozhodně by se z nich v tu chvíli neradovala.

Přemýšlela, jak mě dostat zpátky, prkno by pod ní prasklo a zřítily bychom se obě. Modlila se, abych udržela rovnováhu. Nevěděla, co dělat. Ječela zoufale na babičku, aby přiběhla. Než se tak stalo, udál se před jejíma očima zázrak, jak pak všem líčila.

Někdo mě držel?

Jako by mě někdo přidržoval, po matčiným výkřiku jsem se otočila, aniž bych zakolísala. Měla jsem prý šťastný výraz a byla od másla úplně všude. Uviděla jsem maminku a vykročila se spokojeným výrazem k ní. Šla jsem sama – krok za krokem.

Byly sice tři – nejvýše čtyři, ale stačily k tomu, aby na mě matka dosáhla. A bylo to vypočítané na milimetry. Náhle jsem zavrávorala a padala. Do díry, pod níž byla hluboká propast. A právě v tu chvíli mě matka zachytila, přitáhla k sobě a oddychla si.

„Dítě nešťastné!“ zhodnotila situaci babička, která už viděla jen konečnou akci, ale i to stačilo, aby celé drama pochopila. Tereza F.

(57), Jindřichův Hradec.