Celý život kličkujete mezi určitými hranicemi. Vždy vás něco odděluje a něco spojuje s okolním světem, s přírodou, s lidmi. Někdy se ale ocitnete v propasti.

V propasti svých vlastních emocí ať už jde o bolest z různých životních ztrát,o ztrátu smyslu vlastního života,o beznaděj. Emoce vás zkrátka dostihnou a propast vaší bolesti se vám pak může zdát bezedná.

Ve skutečnosti je ale jen tak hluboká, jak si ji sami vykopete. A dobrá zpráva také je, že každá propast má své dno, od kterého se lze odrazit.

Chce to prostě změnu

Záchranným bodem, ocitnete-li se ve své emoční propasti je rozhodnutí „Chci změnu.“ Je ale třeba si skutečně říct dost! Přestat se sebelítostí, s neustálým vracením se do minulosti.

Je třeba pokládat za naprostý fakt, věřit tomu, že teprve teď jste opravdu na začátku nové cesty k seberozvoji a odpuštění. Toto rozhodnutí může trvat dny, měsíce, roky, ale jednou k tomu dospějete. Vydáte se ze dna propasti směrem vzhůru.

Možná vás někdo z vašeho okolí bude chtít znovu postavit na okraj propasti, vyvolávat pocity marnosti a vracet vás k tomu, co vás do propasti svrhlo. Skutečnost je ovšem taková, že zpět k propasti se dostanete jedině svou vlastní reakcí a ne cizím přičiněním. Někdy jdeo reakce přirozenou, jindy přehnanou.

Najděte v sobě sílu

Z emoční propasti vede cesta vzhůru. Když se na ni vydáte, soustřeďte se především na svoje vlastní pocity a na přítomný okamžik. Co bylo,bylo. Nic s tím neuděláte. Minulost už je definitivně pryč. A budoucnost ještě není.

Soustřeďte se proto na současnost, na sebe, na své prožitky. Rozhlédněte se kolem sebe a hledejte všechno to krásné, co vás v životě obklopuje. Je toho hodně, jen jste si toho dříve tolik nevšímali.

Stále jste hodnotili minulost, a s hodinkami v ruce plánovali budoucnost. Přítomnost vám mezitím unikala mezi prsty.