Ve chvíli, kdy člověk ztrácí naději, může se dozvědět, že nad ním drží stráž nadpřirozené síly!

Neměla jsem vůbec šťastné dětství, hlavně kvůli svému otci. Byl to bezohledný člověk, který dával vždy před rodinou přednost alkoholu. Čím méně lásky jsem doma dostávala, tím více jsem po ní toužila.

Snažila jsem se ve škole být co nejlepší, takže jsem neměla moc času. Kdykoliv jsem si ale pro sebe nějaký ukradla, trávila jsem ho kousek za naším domem, u malého potoka, který tam protékal.

Sedávala jsem na břehu pod starým stromem a snila jsem o lepším životě. Věřila jsem, že až vyrostu, potkám nějakého hodného muže, který si mě vezme. Budeme mít hodně dětí a já prožiji štěstí, které mi chybí.

Cítila jsem, že ke mně patří

Jednoho letního podvečera jsem opět přišla pod starý strom. Doma jsem být nechtěla, otec byl opilý jako vždy a matka na mě neměla čas. Moc jsem toužila po tom, aby na mě byl někdo hodný a aby si se mnou povídal. Stačil by mi možná jen nepatrný úsměv.

Nedočkala jsem se ale ani toho. Cítila jsem ještě větší smutek než kdy předtím. Náhle se kolem ně rozhostilo podivné ticho. Přestali zpívat i ptáci. Neměla jsem z toho ale nepříjemný pocit. Když jsem se podívala do koruny stromu, spatřila jsem podivnou bytost.

Byla drobná, měla dlouhé vlasy a připomínala mladou dívku. Obklopovala jí zvláštní záře. Vůbec jsem se jí nebála. Cítila jsem naopak, že ke mně ta bytost patří. A ukázalo se, že je to pravda.

Oslovila mě a řekla mi, že je kouzelnou vílou, která má za úkol mě ochraňovat. Nikdy mi prý nedovolí, abych padla na úplné dno a vždy mi podá pomocnou ruku. Pak mi řekla, ať na chvíli zavřu oči a na nic nemyslím.

Věděla jsem, že mi pomůže

Poslechla jsem vílu a čekala, co se stane. Najednou jsem cítila zvláštní příjemné teplo. V myšlenkách se mi začal odvíjet hezký příběh. Hrála jsem v něm já a jeden mladík, se kterým jsme se do sebe vzájemně zamilovali.

Jeho obrysy byly trochu zastřené, takže jsem nevěděla přesně, jak vypadá, ale věděla jsem, že je to ten prvý muž, kterého mám potkat. Příběh pokračoval tím, že jsme se vzali a měli dvě děti, nejprve dceru a pak syna.

Na chvilku jsem asi usnula, protože jsem se probudila s prudkým trhnutím. Uvědomila jsem si, kde jsem. Víla tam pořád ještě stála. Řekla mi, že jsem viděla svůj budoucí život. Věřila jsem jí to. Od tohoto setkání s nadpřirozenou bytostí jsem se cítila silnější.

Věděla jsem, že je tu někdo, kdo mě chrání, dohlíží na mě a komu mohu věřit. Začalo se mi dařit lépe. Jednoho dne od nás otec odešel, ale pro celou rodinu to byla spíš úleva.

Rodiče se rozvedli a matka si po čase našla hodného staršího muže, kterého jsme přijali jako otčíma. Základní školu i gymnázium jsem vystudovala se samými jedničkami. Během studia na vysoké škole jsem pak poznala svého budoucího manžela.

Našla jsem štěstí, které mi ukázala!

Kdykoliv se mi zdálo, že se můj život nevyvíjí správným směrem nebo kdykoliv jsem o sobě začala pochybovat, zjevila se mi moje kouzelná víla. Vždy mě přesvědčila o opaku a pokaždé měla pravdu. Nikdy jsem o ní nikomu nevyprávěla, ani svému muži.

Ten byl mimochodem přesně takový, jak jsem to vnímala jako malá v té vizi budoucnosti na břehu potoka. Opravdu se nám narodila dcera, ze které je dnes úspěšná právnička a syn, který studuje v zahraničí.

Do svých současných osmačtyřiceti let jsem prožila hezký život. Jsem za to vděčná své víle, která na mě dává pozor, ale současně vím, že o hodně věcí jsem se zasloužila sama. Bylo to ovšem i proto že mi dodávala sílu.

Myslím si, že takovou osobní vílu má každý člověk, jen s ní možná nedokáže navázat kontakt. Já jsem měla to štěstí, že se mi jako utrápené holčičce kdysi zjevila sama!

Petra V., (48), Vsetín