Vdávala jsem se z lásky, byli jsme do sebe s Danem moc zamilovaní. Když se nám narodila dcera a pak syn, byli jsme ten nejšťastnější pár. Bohužel, štěstí nikomu nevydrží věčně.

Jak děti rostly, odcizovali jsme se jeden druhému.Nejdřív jsem si toho nevšimla, a když jsme zůstali doma sami, bylo už pozdě. Táhlo mi na padesát a byla jsem s člověkem, kterého jsem vlastně neznala. Nechtěla jsem ho opustit. Pořád jsem ho měla ráda.

Byla jsem v šoku, když jsem ho ve městě uviděla s o hodně mladší ženou, ke které se rozhodně nechoval jako ke kamarádce.

Nechci odejít

Nevěděla jsem, co dělat. Dan to vyřešil za mě a přišel s žádostí o rozvod. Byla jsem jak ochromená. Copak on, on měl novou lásku. Ale co bude se mnou? Nechci být sama. A mám ho přece ráda. Proč mi to udělal?

Třeba jsme k sobě ještě mohli najít cestu. Hlavou se mi honilo tisíc myšlenek. Rozvod nebyl příjemná záležitost. Každé ráno jsem se budila se staženým žaludkem a pocitem plíživého strachu z budoucnosti.

Večer jsem usínala a doufala, že ráno bude všechno zlý sen. Půl roku po rozvodu jsem zkolabovala v práci. V nemocnici se potvrdilo podezření na srdeční selhání. Cítila jsem se nemilovaná a zavržená, ale i stará.

Hurá do lázní

Mému ošetřujícímu lékaři se nelíbilo, jak na tom jsem psychicky. Vysvětloval mi, že psychika má nejen na srdce ale na zdraví celkově velký vliv. Že bych se měla sebrat, prý rozhodně nejsem tak stará, že ta nejlepší léta mám dost možná ještě před sebou.

Nakonec mě poslal na tři týdny do lázní. Nejen kvůli tomu, aby se mé srdce dalo do pořádku, ale i proto, abych přišla na jiné myšlenky. Prvních pár dní jsem byla v lázeňském městě nesvá.

Nebyla jsem zvyklá být někde sama, zvlášť, když to působilo jako dovolená. Můj pocit osamění jenom zesílil. Chodila jsem na procedury, četla si v pokoji a občas si zašla sednout do cukrárny. Pořád jsem ale přemýšlela, co tu dělám, že by bylo lepší odjet pryč.

Úplné kouzlo

„Už pár dní vás pozoruju. Tváříte se hrozně smutně, když si sem přijdete sednout. Přitom je tady tak hezky.“ Chtěla jsem toho muže, co na mě promluvil, nějak odbýt.

Ale když jsem zvedla oči a spatřila jeho hřejivý a trochu šibalský úsměv, nemohla jsem. Ani nevím, co jsem odpověděla. Jisté je, že si ke mně přisedl. Když jsem se za hodinu vracela do hotelu, byla jsem jako ve snách. Bylo to tak zvláštní.

Cítila jsem se s ním hrozně dobře. Jako bych zase byla mladá, hezká, jako by mě mohl někdo milovat. Zaháněla jsem ty myšlenky, ale zároveň jsem se těšila na naši další schůzku. Nechápu, kde se to ve mně vzalo.

Trvalo to jen pár dní a cítila jsem, jak se do Ivana zamilovávám. Zase jsem byla naživu.

No vidíš, říkala jsem si v duchu, chtěla jsi končit se životem a nakonec se ukáže, že ještě dokážeš pobláznit chlapa. Vyrazila jsem na nákup nového oblečení a kosmetiky, chtěla jsem vypadat co nejlépe.

Ivan to dokázal ocenit, na rozdíl od mého bývalého muže, který mě už léta nevnímal.

Moc jsem se těšila

I když jsme si spolu ještě nic nezačali, s mým novým přítelem nám to klapalo. Bylo to skvělé, bylo to to nejlepší, co jsem zažila. Od chvíle, co mě políbil, jsem se těšila na to, co bude následovat, jako nějaká dvacítka. Ale nechtěla jsem to udělat v lázních.

To, co mezi námi bylo, přece nebyl nějaký obyčejný lázeňský románek. Dohodli jsme se, že za mnou Ivan přijede. Celý týden po návratu z lázní jsem gruntovala a zkrášlovala byteček, do kterého jsem se po rozvodu nastěhovala.

Přátelé, které jsem potkávala, mě nemohli poznat a tvrdili, že jsem omládla o deset let. Svět byl růžový. A měl být ještě růžovější. Když za mnou Ivan přijel, byla jsem nervózní jako školačka.

Při procházce ale moje nervozita díky jeho neuvěřitelně milému chování povolila a zůstalo jen vzrušující očekávání. Naše první noc byla skvělá, mnohem lepší, než jsem čekala. Ráno, když jsem se probudila a spatřila ho, jsem byla tak strašně šťastná! Neubránila jsem se a v duchu už jsem viděla naši společnou budoucnost.

Všechno špatně

U snídaně, která byla prostě dokonalá, jsem vesele nadhodila, že příště přijedu za ním. Trochu rozpačitě položil hrnek na stůl. „No, víš, to asi nepůjde. Já nejsem doma sám. Vlastně jsem, abych tak řekl, ženatý. “ Ani se nepamatuji, co jsem přesně udělala.

Nemyslím, že bych křičela. Ale vyhodila jsem ho. O něco později, když jsem ten samý den šla ven, jen abych utekla z bytu, jsem na náměstí omdlela. Zase jsem byla zpět v nemocnici. Teď už jsem půl roku doma. Je mi na nic, ale vlastně se nechci uzdravit.

Jsem stará, hloupá a k ničemu. Nejvíc mi vadí, jak jsem byla naivní. Kdykoli si na to vzpomenu, mám pocit, že se studem propadnu. Láska není pro staré. A když o tu z mládí přijdete, neměli byste si namlouvat, že můžete najít novou.

Jana V. (56), jižní Čechy .