Život si s námi někdy nehezky zahrává. Zdá se, že máme všechno, jsme konečně opravdu šťastní, pak přijde rána z čistého nebe.
Můj osud byl jako z pohádky. Dokonce ani v nejkrásnějších snech jsem si nic tak krásného neuměla představit. Ale stalo se. V mých dvaceti letech jsem dostala dopis od neznámého ctitele z Německa.
Onen muž mě prý potkal před dvěma lety a od té doby na mě nemohl zapomenout, a tak si dal tu práci, aby na mne sehnal kontakt. A tak jsme si začali psát. Z Johnových dopisů jsem cítila vůni dálek a byly čím dál zajímavější. Psal ze všech koutů světa: Šanghaj, Cairo, Vancouver a já se nemohla dočkat dalšího psaní.
Byl bohatý a já chudá
Pak za mnou přijel do Prahy. Napřed se mi moc nelíbil. Byl to totiž takový ten typický „krasavec“! Příliš krásný, snědý, usměvavý, v drahém obleku a frajerský. Muž velkého světa. Já byla jen chudá studentka, která přijela do Prahy z vesnice.
A i když jsme spolu nakonec strávili krásný den a rozuměli si, nevěřila jsem, že by z toho mohlo něco být.
Ale při rozloučenou se mi zahleděl do očí a zeptal se: „Vezmeš si mě?“ Napřed jsem se rozesmála, protože jsem to považovala za vtip. Ale on to myslel vážně. Ten večer odjel, ale za měsíc se vrátil na svatbu, kterou narychlo zařídil.
Protože já neměla nic, zaplatil mi i svatební šaty a přepychovou hostinu v hotelu Esplanade.
Čekala jsem kostlivce ve skříni
Strávili jsme spolu překrásné líbánky a po čtrnácti dnech musel zase odjet. Chodila jsem jak ve snách a nemohla věřit tomu, co se v mém životě děje.
Samozřejmě jsem se obávala, co by za tím mohlo být a že určitě dřív nebo později objevím nějakého kostlivce ve skříni.
Ale ani po návštěvě mého manžela a seznámením se s jeho rodinou, nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo být něco špatně. Naopak. Cestovali jsme spolu a milovali se. Jediný problém byl v tom, že to bylo manželství na dálku, protože já chtěla dokončit školu.
Prožívala jsem období zamilovanosti a doufala, že to tak bude stále. A bylo. Když jsem odpromovala, narodila se nám dcerka a později syn. Byla jsem na vrcholu blaha. Měla jsem úplně všechno, po čem jen žena může toužit.
Nejhorší je nevědět
Asi jsem byla pyšná, když jsem si myslela, že si všechno to štěstí zasloužím. Možná, že jsem začala ztrácet pokoru a respekt před životem, a tak přišel trest. To, že mám milujícího manžela a dvě krásné zdravé děti není samozřejmost. A tak přišlo něco, o čem jsem do té doby snad ani neslyšela.
Můj malý a krásný chlapeček nemluvil, nekomunikoval, odvracel se ode mne, byl divoký a nezvladatelný. Byl úplně jiný než jeho sestřička. Nechápala jsem to. Hledala jsem pomoc u psychologů, psychiatrů, logopedů, ale každý mi říkal a radil něco jiného.
Bez diagnózy. Trvalo to 5 let, zoufalých 5 let nejistoty, které jsem probrečela.
Těžký život s autistou
Nakonec se diagnóza našla. Autismus! Paradoxně se mi ulevilo, alespoň jsem věděla, o co jde, i když to náš život už poznamenalo navždy.
Nepochopení okolí, perné úsilí něco naučit agresivního a destruktivního chlapce, který nesnáší jakoukoli změnu, odmítá jakoukoli novou věc.
Nemáte čas na domácnost, spánek ani na odpočinek. Seznámila jsem se ale s rodiči podobně postižených dětí a informace hledala v zahraniční literatuře, kterou manžel přivážel z Anglie a USA. Tenkrát se u nás o autismu skoro nic nevědělo. Nebyla jsem v tom ale sama.
Stálý boj s neznámým
Můj malý krásný chlapeček je dnes muž, kterému táhne na 50 let. Žije v soukromém psychiatrickém sanatoriu. Jsme s ním každý víkend a já vím, že nás má rád, i když to neumí projevit.
Problémy s ním jsou pořád, v těchto dnech například musel na ošetření chrupu v celkové anestezii.
Nikdo si neumí představit, co to obnáší dostat autistu na předoperační vyšetření. Neznámé prostředí a neznámí lidé. Mému „princi“, manželovi, je 84 let. Celé ty roky nás miloval, stál mi věrně po boku a všechno jsme spolu ustáli a stále se máme rádi. Na život se dnes dívám s velkou pokorou a přes to všechno se necítím nešťastná.
Renata F. (75), Praha
