V životě jsem dělala ledacos. Kuchařku, účetní, švadlenu, recepční, úřednici. Žiji na malém městě a za prací jsem většinou dojížděla.

Když se k tomu přidají tři mateřské dovolené, je jasné, že jsem si nevybírala, co budu dělat, ale prostě jsem brala, co bylo. Před deseti lety mi náhle zemřel manžel na infarkt.

Kdo nezažil, jaké to je přijít o toho, kdo je vám nejbližší, ten nepochopí, jaká je to rána. A nejde jen o to, jak moc to bolí.

Zůstat sám, to znamená i spoustu zcela přízemních komplikací. Jako například, že je v domácnosti najednou jen jeden příjem, a že i když se uskrovníte, nemusí být úplně jednoduché vyjít s penězi, zvlášť, když se objeví nečekané výdaje.

Po Františkově smrti mně dcery nabízely, ať se odstěhuju k nim. Jenže všechny tři bydlí daleko, jedna dokonce až na Slovensku. Navíc v té době jsem měla dobrou práci. Dojížděla jsem z domova sice skoro dvě hodiny, ale místo v archivu právní firmy za to stálo. Práce mi šla od ruky, cítila jsem, že jsem prospěšná a na svém místě.

Připravila mě o práci

Jenže nic netrvá věčně. Před dvěma lety mi přidělili k ruce takovou mladou holčinu. Prý na zaučení po škole. Nic špatného mě nenapadlo. Různých studentek a stážistek prošlo firmou povícero. Tahle ale byla jiná.

Sotva jsem jí vysvětlila, jak to ve firmě chodí, začala pracovat na tom, aby mě připravila o práci. Já si toho bohužel všimla až příliš pozdě.

V podobných situacích navíc nedokážu reagovat dost rychle a tvrdě, a tak jsem najednou byla bez místa. Nikdy by mě nenapadlo, že budu tři roky před důchodem nezaměstnaná. Vlastně jsem vždycky měla za to, že budu pracovat, i když bych dávno měla být v důchodu.

Věřím tomu, že práce je. Ale jak kde a jak pro koho. U nás je těžké sehnat místo i pro mladé. Natož když máte v životopise datum narození, které prozrazuje, že jste jednou nohou v penzi. Byla jsem zvyklá dojíždět, jenže mi to nebylo nic platné.

Najednou jsem měla pocit, že jsem na odpis. A to jsem si ještě nedávno říkala, jak dobře na tom jsem a že rozhodně nepatřím do starého železa. Teď to bylo jinak. Jak dny plynuly, cítila jsem se čím dál hůř.

Postupně jsem navštívila dcery, ale neměla jsem u nich stání a taky jsem je nechtěla otravovat svou špatnou náladou. Nakonec jsem už jen seděla doma a dívala se na nekonečné seriály. S pocitem, že o mě nikdo nestojí.

Jednou za týden jsem si zajela do města na pracovní úřad, dostala tipy kam zajít, a pak jsem se vracela domů v depresi, protože jsem nikde neuspěla. Strašný pocit.

Spásná nabídka

Při jedné cestě domů jsem v autobuse narazila na známou, která kdysi dojížděla ve stejnou dobu jako já, a tak jsme se daly do řeči.

Obvykle si lidem, se kterými se znám jen povrchně, nestěžuji, ale tentokrát jsem se neudržela. Ještě jsem ani nedomluvila a Michala spustila. „Jestli opravdu hledáte práci, něco bych pro vás měla. Dělám v domově pro dlouhodobě nemocné a potřebujeme každou ruku.

Musela byste dojíždět, ale plat je dobrý. Začala byste jako pomocná síla, ale když vám to půjde, můžete klidně dělat ošetřovatelku.

Sice byste na tom nebyla tak dobře, jako studované sestry, ale na své byste si přišla.“ Na práci jsem čekala už hodně dlouho. Ale já teď cítila strach.

Už dlouho jsem na tom nebyla psychicky nejlépe a při představě, že budu celý den s nemohoucími, nebo dokonce umírajícími lidmi, mi bylo úzko.

Protože jsem nechtěla vypadat nevděčně, hned jsem to Michale řekla, jak a čeho se bojím. Ubezpečila mě, že v domově nejsou jen staří a umírající, ale třeba i lidé po vážných dopravních nehodách.

Navíc prý tam není jen smutno, naopak, dobrá nálada je důležitá pro léčení. To rozhodlo. Domluvily jsme se a já hned ráno vyrazila na autobus do malé vesnice vzdálené od nás třicet kilometrů.

Neztratit odvahu!

Michala měla pravdu, ze začátku jsem pracovala víceméně jako uklízečka. Rychle jsem se otrkala a netrvalo dlouho a už jsem se starala o pacienty. Nikdy by mě nenapadlo, že mě práce a zvláště taková, bude tak moc naplňovat! Cítila jsem se tak užitečná!

Navíc v domově skutečně nebyli jen stařečci. Jednoho dne jsem se tak seznámila s Danielem. Byl jen o tři roky starší než já a do léčebny se dostal po nehodě na motorce.

Zpočátku s ním bylo těžké pořízení, ale když jsem na něj nastoupila, rychle se vzpamatoval a pustil se do rehabilitace naplno. Trávili jsme spolu hodně času, i když jsem měla volno. Ani mi to nedošlo, jak moc blízcí si jsme.

Teprve když měl jít Daniel domů, došlo mi, o co tu jde, a sevřelo se mi srdce. Naštěstí na tom byl stejně. Nějaký čas za mnou dojížděl, teď už ale plánujeme společné bydlení. Kdyby mi někdo řekl, že po padesátce začnu svůj život znovu, nevěřila bych.

Dnes už ale věřím, že to možné je. Důležité je neztratit odvahu zkusit něco nového. Kdybych zůstala sedět doma, seděla bych tam ještě dnes a jenom bych čekala na smrt. A ani bych netušila, o co všechno přicházím.

Hana (56), Jihlavsko .