Dramatická změna v mém životě vyzkoušela moji odolnost. Naštěstí jsem dostatečně silná.

Můj život se dlouhá léta odvíjel bez problémů. Našla jsem si skvělého partnera pro život, měla dvě hodné děti, které nedělaly problémy. Neměli jsme žádné finanční potíže, netrápila nás onemocnění. Jednoho dne se ale všechno pro mě krutě změnilo.

Nejprve jsem to odmítla

Byla jsem na běžné lékařské prohlídce, z té mě ale poslali na odborné vyšetření. To prokázalo, že mám u kotníku pravé nohy zhoubný nádor. Nejprve jsem prožila šok, pak jsem si ale řekla, že se s rakovinou poperu. Před svými blízkými jsem nic netajila.

Začala jsem chodit na ozařování, ale nádor odolával a hrozilo, že bude metastázovat. Primář si mě pozval a opatrně mi sdělil, že pokud chci mít jistotu přežití, měla bych podstoupit amputaci pod kolenem. Ocitla jsem se absolutně na dně.

Představa, že v pětačtyřiceti letech přijdu o část nohy, mě psychicky srazila a já jsem nejprve tuto možnost odmítla. V hloubi duše jsem ale vnímala nebezpečí, že by se mi odmítnutí mohlo vymstít a já bych opustila svět předčasně.

Proplakala jsem několik nocí. Vedla jsem o tom rozhovory s rodinou i s kamarádkami. Přesvědčilo mě jejich naléhání, že nechtějí, abych riskovala a zemřela.

Dlouho jsem se vzpamatovávala

Věděla jsem, že čas pracuje proti mně a tak jsem zkoumala možnosti, jaké bych měla se svým handicapem. Četla jsem příběhy těch, kteří na tom byli podobně a ze všech jsem vycítila obrovskou chuť žít.

Ztráta části končetiny omezila jejich možnosti, ale nezabránila jim třeba v cestování. Musela jsem se rozhodnout rychle a tak jsem se zákrokem souhlasila.

Ačkoliv jsem se na ztrátu části nohy připravovala, byl to přece jen psychický šok, z něhož jsem se pár měsíců dostávala. Dnes, po jedenácti letech, můžu říct, jak jsem ráda, že jsem v sobě našla tehdy dostatek síly.

Ačkoliv jsem v invalidním důchodu, mohu pracovat z domova na počítači a žádné zdravotní problémy už nemám. A dočkala jsem se i prvního vnoučete!

Věra R. (56), Prostějov