K čemu jsou platné úspory, když se člověk nedožije toho, aby si jich užil?

Vždycky jsem měla za to, že lidé, kteří příliš myslí na budoucnost, si nedokážou vychutnat přítomnost. V tomhle směru jsme s mým bratrem Františkem byli úplně odlišní.

Nebyl lakomý, ale neutrácel

Několikrát v životě jsem byla svědkem toho, jak lidé, kteří měli velké plány, podlehli nějaké nemoci nebo měli smrtelnou nehodu. Proto jsem si nic neodříkala a nechovala jsem se tak, jako bych tady měla být navěky. Bratr František se naopak zaměřoval jen na vzdálenou budoucnost.

Měl dobrou povahu, rád i pomáhal druhým, ale na sobě zbytečně šetřil. Kvůli tomu se s ním i rozvedla jeho první a jediná žena. Pak už se neoženil a děti neměl. Přesto říkal, že se mu žije spokojeně. Netrpěl nouzí, vydělával dost peněz.

Nebyl ani lakomý, dával druhým hezké dárky a často od něho dostávaly něco na přilepšenou i moje děti.

Na jediného člověka ale nebral František moc ohled: na sebe. Neustále tvrdil, že si užije, až bude v důchodu. Tomu podřídil všechno. Peníze si ukládal na spořicí účet.

Kdykoliv jsme mu navrhovali, ať jede třeba někam na dovolenou nebo si něco pěkného koupí, odmítal to. Prý na to teprve přijde ten správný čas.

Odmítal si přiznat pravdu

Takhle to šlo s Františkem po rozvodu vlastně celý zbývající život. Do důchodu mu chyběly dva roky, když jednoho dne na ulici zkolaboval. Kolemjdoucí chodci mu sice přivolali sanitku a v nemocnici mu zachránili život, to zhroucení ale mělo trvalé následky. František zůstal trvale upoutaný na lůžko a vyžadoval permanentní péči.

Peníze, které si celý život šetřil, nyní částečně padly na ošetřování v soukromé léčebně. Strávil tam dva roky, pak ho jednoho dne zradilo srdce. Pravidelně jsem ho tam navštěvovala i v době, kdy už byl jen stínem sebe samotného. Až do své smrti ale odmítal uznat, že si odpíral radosti života zbytečně.

Radka S. (57), Praha