Dlouho si všechno odpíral v zájmu své budoucnosti. Ta ale nepřišla.

Lidé často zapomínají, že žijí tady a teď a měli by se tedy soustředit na přítomnost. Nikdo neví, co budoucnost přinese a jestli vůbec nějaká bude. Osud si někdy tragicky pohraje a všechna přání nebo cíle zruší. Viděla jsem to jasně na svém bratrovi Alešovi.

Na druhé myslel, na sebe ne

Už v dětství býval Aleš hodně spořivý. Nepatřil ale k typům, u kterých je opatrnost na peníze spojena se sobectvím. Dokázal se s druhými rozdělit, současně chtěl ale mít vždy nějakou jistotu do budoucnosti. Vydrželo mu to po celý život.

Nebál se práce, uměl vydělávat peníze a zajistit rodinu poté, co se oženil a měl děti. Nikomu nikdy nic neodpíral, sám ale neutrácel. Kdykoliv si mu jeho žena Tereza řekla o nějaké peníze navíc, třeba na nové šaty, ochotně vše zaplatil.

V rozumné míře „rozmazloval“ i své potomky. Myslel na všechny, jenom ne na sebe. Prohlašoval, že si spoří na budoucí zážitky. Každý měsíc si ukládal určitou částku.

Ta mu měla ve stáří posloužit jako finanční zdroj pro cestování po světě. Já i švagrová jsme Alešovi často říkaly, ať vyrazí do světa třeba hned. Nenechal si říct. Představa, že by sáhl na úspory, ho vysloveně děsila.

Potom už nic nebylo možné

Nedlouho před padesátkou se stalo něco strašného. Jednoho dne postihla v práci Aleše mrtvice. Kolegové mu ihned zavolali záchranku, takže přežil. Následky byly ovšem kruté a trvalé.

Bratr se musel znovu učit mluvit a chodit a už se nikdy nevrátil do původního zdravého stavu. Zůstal v mnoha směrech odkázaný na pomoc svých blízkých. Na jakékoliv cestování po světě mohl zapomenout.¨

Jeho stav se spíše zhoršoval a nakonec skončil v ústavu, protože ztratil schopnost pohybu i komunikace. Všechny jeho úspory tak padly na placenou péči. Předloni Aleš zemřel.

Vždy, když si na něho vzpomenu, je mi líto toho, že se nedočkal splnění svého snu – tím spíš, že si mohl užívat cestování dávno před tím tragickým zásahem osudu.

Mirka N. (56), Praha