Životní tragédie začínají nenápadně a pohoda se rychle může změnit v drama.
Dlouhá léta jsme jezdívali v létě na týden pod stan k jednomu velkému rybníku. Byla to rodinná tradice, prožívala jsem jí už v dětství, stejně tak jako můj mladší bratr Radek.
Nějaký čas, v době dospívání, jsme oba jezdit přestali, protože jsme měli jiné zájmy a starosti. Poté, co jsme si oba založili své rodiny, napadlo nás v této tradici pokračovat.
Jako kdysi v dětství
Časy se mění, člověk stárne a je čím dál víc pohodlnější. Trávit týden pod stanem už pro mě bylo po čtyřicítce trochu nepohodlné a tak se z původního týdenního pobytu stal jen tradiční víkend. Ten jsme ovšem dodržovali.
Čím dál složitější ovšem bylo přesvědčit k tomuhle pobytu i naše potomky. V tom jsme měli problém jak já, tak můj bratr. Nakonec to dopadlo tak, že jsme na ten jeden letní víkend pod stan jezdili jen ve čtyřech: já, Radek a naši životní partneři.
Takhle to bylo i před sedmi lety. Na rozdíl od předchozího roku nám vyšlo počasí, bylo krásně horko, ideální červencová sobota a neděle pro trávení času u vody. K večeru jsme popíjeli trochu vína a vzpomínali jsme na minulé časy.
Byl to Radek, koho napadlo, že bychom si mohli – já a on – zopakovat závody v plavání, které jsme kdysi podnikali v dětském věku. Neviděla jsem v tom nic špatného. Radkova žena i můj manžel souhlasili, že nám budou dělat rozhodčí.
Myslela jsem, že zemřu!
Plavání mě vždy bavilo a hloubky jsem se nebála. Věřila jsem si, že Radka porazím, tak jako kdysi v dětských letech. S přibývajícím večerem od rybníka odešla většina lidí, kolem vodní hladiny zůstávalo jen pár nadšenců, kteří jako my holdovali stanování.
Vstoupili jsme s bratrem do vody, a když nám sahala po pás, čekali jsme na pokyn ke startu. Ten vzápětí dal můj muž a sourozenecký plavecký závod začal. Bylo to asi i tím vínem, že mi to moc nešlo, takže mě Radek brzy nechal daleko za sebou.
Zuřivě jsem se snažila ho dohnat. Tím jsem se ještě víc vyčerpala. Začaly mě brát křeče do nohou i do rukou. Zpanikařila jsem. Místo abych klidně šlapala vodu nebo se položila zády na hladinu, topila jsem se. Nalokala jsem se vody a křičela jsem o pomoc.
Radek si toho všiml a hned se ke mně vracel. Od břehu už mezitím vystartoval i můj muž. Bratr byl u mě ale přece jen první. Nikdy v životě jsem se netopila, a i když jsem znala všechny zásady ohledně záchrany tonoucích, chovala jsem se naprosto chaoticky.
Stahovala jsem Radka pod hladinu, prala jsem se s ním. Měl se mnou strašně moc práce. V duchu jsem viděla, jak můj život končí právě tady a dnes, na hladině našeho milovaného rybníka. Nakonec jsem to ale nebyla já, kdo za náš závod zaplatil cenu nejvyšší.
Budu si to navždy vyčítat!
Společnými silami se mému manželovi a Radkovi podařilo dostat mě do bezpečí, tam, kde už jsem se zvládla postavit na dno. Pak mě dovedli na břeh. Padla jsem do trávy. Byla jsem naprosto mimo a v šoku. V tom se vedle mě s tlumeným výkřikem skácel i můj bratr.
Nastala panika. Švagrová začala Radka oživovat a můj manžel už volal záchranku. To už jsem se vzpamatovávala. Byla jsem tak svědkem, jak za čtvrt hodiny přijela sanitka. Lékař mohl ale bohužel pouze konstatovat bratrovu smrt.
Později se ukázalo, že příčinou byl srdeční kolaps, evidentně z toho vyčerpání, jaké Radek prožil při mé záchraně. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem se tehdy nechala k tomu závodu vyhecovat.
Trápím se tím jen já sama, ani můj muž ani švagrová mi za Radkovu smrt vinu nedávají. Já jsem se od té doby už nedotkla alkoholu, protože ten za celou tragédii také nepřímo mohl. Nechodím plavat, vody se teď bojím. A k rybníku, kam mě tradice přiváděla každý rok, se už nikdy nepodívám!
Alena S. (47), Praha