Marně se snažím přijít na to, proč má moje dcera Markéta tak příšerný vkus na muže. Je pravda, že jsem se s jejím otcem rozešla, když jí bylo pět.

Rozcházeli jsme se ale jako přátelé, s Markétou byl pak v pravidelném kontaktu, nezažila žádné scény nebo nenávist. Měla jsem potom ještě několik vztahů, ale vždy to byli slušní muži. Hlavně takoví kamarádi s výhodami, opět nic dramatického.

Dcera s nimi dobře vycházela, takže opravdu nedokážu říct, kde se v ní vzala ta potřeba, vybírat si zamindrákované frajírky z posilovny, kteří s ní jednali jako s kusem hadru. Navíc jí žádný vztah nevydržel.

Když jí bylo po rozchodu smutno, vracela se vždycky ke mně domů. Mezi pětadvaceti a pětatřiceti to zvládla sedmkrát.

Markéta mě přemlouvala

„Mě se to nelíbí,“ řekla jsem, když mi oznámila, že by se s Kamilem chtěli nastěhovat ke mně. „Nemám z něj dobrý pocit. Nelíbí se mi, že s ním jsi a už vůbec se mi nelíbí, že bych ho měla v baráku,“ řekla jsem jí. Markéta se na mě podmračeně dívala.

„Tobě se nelíbí nikdo, s kým jsem. Proto taky dodneška nikoho nemám. Do každého ryješ tak dlouho, až to nevydrží a odejde ode mě.“ To samozřejmě nebyla pravda. Rozhodně jsem se nesnažila Markétu s jejími partnery rozeštvat. Byla nespravedlivá a věděla to.

Také vzápětí změnila tón. „Mami, on je jiný… Když nás tu necháš, tak se nám do roka podaří našetřit tolik, abychom si s tím, co máme, mohli vzít hypotéku na vlastní bydlení. Já vím, že s ním nejsem bůhvíjak dlouho, ale konečně jsem šťastná. Je mi s ním dobře.

A třeba je to moje poslední šance, abych měla dítě.“ Bylo mi jí líto. To mě donutilo, že jsem nakonec kývla. První dva měsíce všechno vypadalo růžově.

Kamil se snažil, opravil pár věcí, které jsem opravit nezvládla. Vozil nás na nákupy, choval se jako gentleman. Přesto byly vztahy mezi mnou a jím dost napjaté. Nevěřila jsem mu, zachovávala jsem si odstup a on to cítil. Že jsem věděla, co dělám, se ukázalo zanedlouho.

Jen vysedával doma

Kamil přišel o práci. To se může stát každému. Jenže okolnosti jeho odchodu z práce byly takové podivné. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že se postaral o to, aby byl vyhozený. Nové místo si hledal liknavě. Většinu času seděl doma a hrál hry na počítači.

Viděla jsem na Markétě, že se jí to moc nelíbí. Ale nic jsem neříkala. Hádky na sebe nedaly dlouho čekat. Nejdřív se dcera snažila, abych nic nezaregistrovala a hádali se potichu. Pak na sebe začali křičet.

„Měli byste si od sebe dát na čas pohov,“ nevydržela jsem to. „Už spolu nejste šťastní, on se moc nesnaží, aby to nějak změnil, pauza by vám prospěla“. Markéta ale nesouhlasila.

Choval se hrozně

„Nerozumíš tomu. Je jenom nervózní, protože nemůže najít žádnou přiměřenou práci. Ale chce se mnou mít dítě a pracujeme na tom.

Když ti tak vadí, odstěhujeme se, jakmile to bude možné. Nepočítej ale s tím, že bych ho opustila.“ Nechápala jsem, jak může být s někým, kdo na ni křičí a občas je na ni i dost sprostý. Snažila jsem se ji přesvědčit, že má na víc, ale pořád si vedla svou.

Pak jsem si všimla modřin. Nejdřív samozřejmě tvrdila, že upadla. To nebylo vyloučené, Markéta byla vždycky takové motovidlo.

Strašné hádky

Jenže si nedokážu představit pád, po kterém by vám zůstaly na pažích otisky prstů. Zatlačila jsem na ni. Když je ve hře násilí, není o čem přemýšlet. Jako bych mluvila do zdi. Ne, Kamil za nic nemůže, nic jí neudělal.

Odstěhují se, jakmile to bude možné, protože když Kamila bezdůvodně podezírám, je jasné že u mě zůstat nemohou. Ale nerozejde se s ním. Cítila jsem hroznou bezmoc. Dcery mi bylo líto, ale donutit k rozchodu jsem ji nemohla.

Bylo mi jasné, že problémy mezi Markétou a Kamilem se nevyřešily, ale oba si dávali větší pozor, takže jsem si neměla na co stěžovat. Až do té osudné noci. Šla jsem spát ještě před desátou, byla jsem unavená a v televizi nedávali nic zajímavého.

Probudil mě hluk. Slyšela jsem, jak Kamil křičí, Markéta zase ječela na něj. Posadila jsem se na posteli. Mám za nimi jít? Byla to jen hádka a byla to jejich věc. Jenže pak jsem najednou uslyšela tupou ránu a vzápětí Markétin výkřik.

Nepřemýšlela jsem ani vteřinu. Vyskočila jsem a běžela nahoru. Když jsem otevřela dveře do kuchyně, uviděla jsem Kamila, jak se sklání nad mou dcerou a ve zdvižené ruce drží pantofel, kterým ji chtěl praštit. Skočila jsem po něm. A pak už se na nic nepamatuji.

Strachu už se nezbavím

Probrala jsem se až v nemocnici. Markéta seděla vedle mě a úpěnlivě se na mě dívala. Hrozně mě bolela hlava a chvilku mi trvalo, než jsem se rozpomněla, proč jsem se tu ocitla. Pokusila jsem se posadit, moc mi to nešlo, pravačku jsem měla v sádře.

„Chci zavolat policii,“ zasípala jsem, „podej mi mobil.“ Kamile se zalily oči slzami. „Mami, prosím tě, nedělej to. Já vím, že ti ublížil, ale nechtěl. Neviděl tě a blbě se ohnal. Nechci, aby šel do vězení. Nemůže jít.

Já s ním čekám dítě.“Co jsem na to měla říct? Jistě, každý by mi doporučil, abych policii i tak zavolala. Jenže když jste přímo v té situaci, nic není tak snadné. Dcera řekla, že když to udělám, už nikdy neuvidím ani ji, ani to malé, až se narodí.

Alespoň jsem ji přinutila zajít do krizového centra, je teď v kontaktu s nějakou paní odtamtud. S Kamilem se odstěhovali a já teď žiju v trvalém strachu, aby se mé dceři něco nestalo.

Pavlína (58), střední Čechy .