Můj tatínek, vdovec, se rozhodl na stará kolena oženit. Chce si vzít o mladší ženu, která ho jistě přežije. Od chvíle, co mi to oznámil se strachuji, že přijdu o značnou část peněz a majetku.

V podstatě si uvědomuji, že moje myšlenky asi nejsou úplně správné, ale nemůžu si pomoci. Červíček pochybností ve mně stále víc a víc hlodá.

S novým vztahem rozkvetl

Moje maminka zemřela po těžké nemoci před pěti lety, kdy bylo tátovi pětasedmdesát. Tehdy to bylo pro něj i mě samou velmi těžké. Tatínek byl dlouho doslova jako tělo bez duše, až jsem měla strach, že odejde za maminkou.

Snažila jsem se mu být co nejvíc na blízku a pomáhat mu. Asi po roce se začal dostávat z nejhoršího. Oprášil své koníčky, znovu opravoval starý nábytek a pracoval na zahrádce na chalupě. O necelé tři roky později se seznámil s pětapadesátiletou vdovou.

Moc jsem mu to přála. S novou přítelkyní po boku jen kvetl. Ani ve snu mě tenkrát nenapadlo, že budu někdy vnitřně řešit to, co zrovna řeším.

Bude se ženit!

Před dvěma měsíci mi ale tatínek oznámil, že se bude ženit. Prý se na tom společně s přítelkyní dohodli. V první chvíli jsem měla radost a pogratulovala jsem mu. Ale když jsem o tom pak doma přemýšlela, došlo mi, že na jeho sňatek doplatím.

A to až jednou přijde na dědictví. Když maminka zemřela, zřekla jsem se svého podílu ve prospěch otce. Připadalo mi to tak normální a z mé strany slušné. Říkala jsem si, že stejně o nic nepřijdu.

Jsem jedináček, respektive měla jsem bratra, ale ten zahynul při nehodě, ještě když byl dítě.

A teď mi najednou došlo, že v případě tatínkovy smrti bude hlavním dědicem jeho nová manželka. Tedy žena, která nic z toho, co on má, nevybudovala, nijak se na tom nepodílela.

Jsem hamižná dcera?

Vím, že to zní hrozně, ale pořád mi to v hlavě šrotuje. Tatínek má třípokojový byt v osobním vlastnictví a chalupu, na které jsme se konkrétně já s manželem hodně napracovali.

Vadí mi, že bych pak z toho všeho dostala jen malou část a většinu by získala žena, kterou má tatínek sice rád, ale je to přece jen cizí člověk.

Přemýšlím, že bych s tatínkem promluvila a sdělila mu své pocity, ale stále se k tomu nemůžu odhodlat. Mám strach, jak by se na to tvářil a co by si o mně pomyslel – že jsem hamižná hyena?

Klára S. (49), České Budějovice