Rodina a přátelé by o mě nejspíš řekli, že jsem milá, přátelská a upovídaná ženská, se kterou je legrace. Do jisté míry je to pravda. Ale když dojde na jídlo, zejména na sladké, stává se ze mě vzteklý lev.

Hned na úvod bych asi měla říct, že miluji jídlo. Hlavně sladké. Už odmalička „ujíždím“ hlavně na domácích buchtách, lívancích a koblihách.

Moje prababička tyto dobroty pekla každou neděli a já jsem si na nich pochutnávala, ještě když byly čerstvé a teplé vytažené z trouby a zapíjela jsem je sklenicí mléka.

Jejich lahodná chuť se mi vybaví ještě dneska, po padesáti letech, pokaždé když si na prababičku vzpomenu.

Baculka

Asi je vám jasné, že nejsem žádné párátko. Jsem ženská krev a mlíko a diety jsem nikdy nedržela. Považuji za nesmyslné odpírat si něco, co mi chutná, jen kvůli tomu, abych nosila velikost 36. Mám velikost 42, prsa „déčka“ a na své křivky jsem jaksepatří hrdá.

Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že se mě svého času nejapné poznámky na moji postavu nedotýkaly. Spolužačky na škole byly občas skutečně zlé, a nejednou jsem kvůli jejich nejapným vtípkům komentujících můj vzhled uronila slzu.

Pak jsem se ale na řeči druhých vykašlala. Došlo mi totiž, že ti, kdo druhé posuzují jen podle vzhledu, jsou ubozí a sami trpí komplexy.

Chlapům se líbím

Když jsem si tohle ujasnila, tak ze mě veškeré pochybnosti o sobě samé opadly a našla jsem vnitřní klid a spokojenost. Navíc i chlapi mají raději ženské, co mají tvary a nejsou jen chodící kostry potažené kůží.

To se mi za život potvrdilo hned několikrát. Moje kamarádky jsou všechny štíhlé. Skoro pokaždé, když jsme si šly někam sednout, tak chlapi okukovali mě, a párkrát se mi dokonce i stalo, že mě pozvali na drink nebo mě požádali o telefonní číslo. A tak jsem nenašla jediný důvod, proč bych si oblíbené dobroty měla odpírat.

Milované koblížky

Jak už jsem zmínila na začátku, mojí achillovou patou jsou koblihy. Cestou do práce míjím jedno pekařství. Jednou jsem neodolala a koupila si tam dvě koblihy ke svačině do práce.

Moc šancí na úspěch jsem jim nedávala, o to více jsem byla překvapená, jak výtečné byly.

A tak se stalo mým zvykem, že jsem do pekařství každé ráno zašla a dvě koblihy jsem si koupila. Za ta léta jsme se s paní prodavačkou dobře poznaly, dokonce jsme si potykaly, a tak už se mě ani neptala, co si dám, ale rovnou mi dvě koblihy dávala do sáčku.

Už na mě nezbylo

Jednoho dne, je to asi rok zpátky, jsem krátce po deváté opět vkročila do pekařství. Postavila jsem se za pána, který do krámu vešel krátce přede mnou. „Co to bude?“ zeptala se prodavačka a mile se na pána usmála.

„Jeden tvarohový a makový šáteček, a pak prosím zabalit zvlášť deset koblih s povidly a deset s pudinkovou náplní,“ poručil si. Hrklo ve mně. Podívala jsem se na tác, kde byly koblihy vyskládané.

Tolik jich tam ani není, pomyslela jsem si, a prodavačka mi dala záhy za pravdu. „Tak mi dejte tedy to, co zbylo,“ požádal pán. „To tedy ne!“ vykřikla jsem.

Překvapení

Pán se na mě překvapeně podíval. „Cože?“ Pokývala jsem hlavou. „Kdo si myslíte, že jste? Přece nemůžete vykoupit všechny koblihy.

Dva koblížky s marmeládou si tu kupuji každé ráno už pár let a ani dnes to nebude jinak!“ Dotyčný muž na mě vytřeštil oči a pak se nahlas rozesmál.

„Pro mě za mě, klidně si je kupte všechny. Já na tu poradu můžu klidně donést koláčky nebo skořicové šneky.“ To jsem nečekala. „Děkuji,“ vysoukala jsem ze sebe rozpačitě. Myslela jsem, že tím vše skončilo.

Druhý den na mě však dotyčný muž čekal před pekařstvím a v ruce držel sáček s koblihami. „Ty jsou pro vás,“ řekl, když mě spatřil. „Opravdu? A proč?“ zeptala jsem se překvapeně. „Třeba proto, že se mi líbíte,“ řekl prostě. A tak jsme se s Ivanem seznámili…

Sylva B. (52), Znojmo