O tom, jací jsou naši nejbližší, se často dozvíme až v kritických situacích. A můžeme být nemile překvapeni!

Můj mladší bratr byl vždy tak trochu mazlíčkem rodiny. Obvykle to tak bývá, že druhý ze sourozenců je hýčkán víc než ten prvorozený. Já jsem na Marka sice trochu žárlila, ale měla jsem dost sebevědomí na to, abych se necítila odstrkovaná.

Odcizený bratr

V dospělosti se bohužel projevilo, že rodiče Marka rozmazlili víc, než měli. Zvykl si být středem pozornosti, o nic se nesnažil, všechno dostával až pod nos. Ačkoliv jsme si v dětství občas hráli, postupně jsme se úplně odcizili.

Marek se na rozdíl ode mě dostal na vysokou školu, tu ale nakonec nedodělal. Přesto si díky známostem a tvrdým loktům dokázal najít výhodné pracovní místo v jedné velké firmě.

Příliš jsme se nevídali. Zatímco já jsem u rodičů bývala na návštěvě každý týden, Marek přijížděl jen tehdy, když něco potřeboval. Vrcholem všeho pak bylo, když zemřel otec a můj bratr dal přednost zahraniční cestě před účastí na pohřbu.

Dědického řízení se ovšem poté zúčastnil. To jsem ještě nevěděla, že nejde o nejhorší věc, jaké je schopen.

Nutná obrana

Po smrti otce začala mít zdravotní problémy i maminka, hlavně psychického rázu.  Dospělo to nakonec k tomu, že musela být v ústavní péči. V léčebně jí podezřele často začal navštěvovat Marek.

Vlastně čistou náhodou jsem se dozvěděla důvod: snažil se matku přesvědčit, aby mě vydědila nebo přinejmenším na mě napsala menší část majetku než na něho. Skoro to vypadalo, že se mu to podaří.

Rozhodla jsem se, že se budu bránit. Měla jsem známou právničku a s tou jsem matku navštívila, abychom sepsali poslední vůli pro případ, že by se s ní něco stalo.  Na rozdíl od bratra jsem nikoho nechtěla okrást, takže dědictví mělo být rozděleno rovnoprávně.

O poslední vůli Marek nevěděl a po matčině smrti se snažil závěť dokonce napadnout. To se mu naštěstí nepodařilo. Dnes každému říkám, že nemám bratra, ale ztratila jsem ho vlastně už dávno.

Lucie R. (54), Třebíč