Tu milou babičku měl každý rád – staří i mladí. S velkou láskou se starala o naši zahrádku před panelákem. Když zemřela, všechny rostliny uvadly.

Byla to čiperná stará paní, vždy usměvavá, plná radosti a životního optimismu.Znala mě už jako malou holčičku, občas mě dokonce hlídala a já k ní chodila ráda, protože uměla vyprávět krásné pohádky.

Nejvíce jsem milovala ty francouzské, vždycky je vyprávěla s takovou nostalgií, až jsem časem pochopila, že tu zemi miluje.Ano, tam prožila kdysi velkou lásku, která skončila nešťastně.

Rodiče si nepřáli, aby v daleké zemi zůstala, a ona se vrátila zpátky do Čech. Vzala si nějakého Šinderu, s ním ale neměla žádné děti. Byl o mnoho let starší a pořádný morous.Vždycky na nás křičel z okna, že jsme parchanti.

Paní Bohunka nám pak za to napekla buchty, a byly to ty nejlepší buchty, jaké jsem kdy jedla. Bohunka si nikdy na nic nestěžovala, ale určitě se jí ulevilo, když ten zlý dědek zemřel.Paní Bohunka zůstala sama.

Svou velkou lásku vkládala do zahrádky před naším domem. Trávila tam každou chvilku, sázela kytičky, plela záhonky, laskala se s květy a občas si s nimi i povídala.

Každému, kdo šel okolo, věnovala svůj úsměv a přihodila i několik vlídných slov.I nebe ten den plakalo Když slavila devadesát, rozneslo se to po celém sídlišti. Ten den za starou paní chodila celá procesí.

Bohunka byla dojatá.

„Takových dárků!“ říkala se slzami v očích. „Nikdy bych nečekala, že se takové slávy dožiju…“ Říkali jsme ji, že se těšíme na její pětadevadesátiny, ale ona jen s úsměvem opakovala, že toho se už nedožije. Že to cítí, jak ji síly opouštějí každým dnem.

Uplynulo několik málo dní po oslavě, když jsem paní Bohunku na její zahrádce neviděla. Přicházela jsem odpoledne z nákupu, a koukám, jak je její zahrádka posmutnělá. Kytičky věšely hlavičky, listy se smutně ohýbaly.

Že by je někdo polil nějakým škodlivým prostředkem? Prohlížela jsem si tu spoušť.Zazvonila jsem v přízemí na Bohunku. Neotvírala ani se neozývala. Poslouchala jsem za dveřmi, uvnitř hrála televize. V tu chvíli se rozrazily dveře domu a v nich mladý soused.

Tonda je hasič! Blesklo mi hlavou.Tonda neváhal, vylezl Bohunce do okna a během chvilky se dostal do bytu. Slyšela jsem, jak volá pohotovost. Pak už mi konečně otevřel. Bohunka ležela na zemi a těžce dýchala.

„Bohunko, co nám to děláte?“ Společně s Tondou jsme se snažili staré paní pomoc.Byla jsem zdravotní sestřičkou, i když už v důchodu. Když Bohunku odvážely, ještě naposledy se podívala na svou milovanou zahrádku, a pak zavřela navždycky oči. .

V tu chvíli zahřmělo a spustil se déšť. Ten ale její rostlinky nezachránil.Všechny do jedné ten den uvadly.

Petra (69), Olomouc .