Bezdomovec nemusí být úplně chudý, jak jsem si myslela. Ten můj vlastnil sošku trpaslíka, po které jsem dlouho toužila. Odmítl mi ji prodat, nevím proč, tak jsem ji ukradla.

Cesta z práce byla vždy tak trochu dobrodružství. Abych nemusela obcházet rozlehlý park, chodila jsem zkratkou, což znamenalo projít kolem několika dost opilých bezdomovců. Nebyli moc přátelští ani milí.

Občas na mě hulákali, občas i nadávali, přestože jsem jim nic nedělala, jen šla kolem.

A to dost rychle. Vlastně nejrychleji, jak to šlo. Jednou jsem si všimla, že ten jeden, takový starý zarostlý chlap ve špinavé černé bundě, má v nákupním košíku, mimo několika igelitových tašek, i takovou malou barevnou sošku.

Zpozorněla jsem, protože už několik let sbírám trpaslíky. Ale ne ledajaké. Starožitné. Dají se sehnat na různých aukcích i po bazarech. Tenhle trpaslík byl evidentně velmi starý a krásný. S čepičkou a rýčkem. Určitě minimálně z první republiky.

Trpaslíka jsem chtěla poctivě koupit

„Dobrý den pane,“ oslovila jsem toho bezdomovce nejlépe, jak to šlo. „Prosím, neprodal byste mi toho trpaslíka? Dobře bych vám zaplatila!“ lákala jsem ho na peníze, ale on nic.

Vysmál se mi do obličeje. „Tak tohohle krasavce, slečinko, neprodám, ani kdybyste mě zaškrtila!“ chechtal se a notně si přihnul z lahve. Pokrčila jsem jen rameny a odešla. Nechtěla jsem ho dráždit, trochu jsem se ho bála.

Ale ten trpaslík mi nešel z hlavy. Byl tak krásný! Doma jsem jich měla už asi padesát a tenhle byl naprosto výjimečný. Druhý den jsem to zkusila znovu a za týden taky. Nic nepomohlo. Bezdomovec byl neoblomný.

Tak jsem se rozhodla trpaslíka ukrást. Ráno jsem si přivstala a cestou do práce podstrčila bezdomovci plnou lahev rumu. V lahvi jsem rozpustila prášek na spaní, aby byl výsledek zaručený.

Ostatní bezdomovečtí „ kolegové“ byli utábořeni o kousek dál, a navíc všichni ještě spali, tak si mě nikdo nevšiml.

Můj lup měl cenu několik tisíc

Z práce jsem šla později, už za tmy. Byla ve mně malá dušička, ale všechno klaplo. Můj bezdomovec chrápal jako zabitý, v ruce tu moji lahev a vozík s trpaslíkem vedle sebe.

Přistoupila jsem k němu a dělala, že se s ním jako bavím. Nenápadně jsem vzala trpaslíka a uháněla pryč. Nikdo si ničeho nevšiml. Doma jsem si trpaslíčka postavila na stůl a pečlivě ho očistila. Takovou krásu jsem ještě neviděla.

Byl nádherný! Na internetu jsem zjistila, že by mohl mít cenu až několik tisíc. Polilo mě horko. Jsem opravdu zlodějka! Usmyslila jsem si, že svůj dluh postupně splatím. Do obálky jsem dala tisícovku a nenápadně ji ráno hodila pod bezdomovcův vozík.

Jenže on nespal. Tentokrát číhal on na mě.

Krádež splácím v lahvích rumu

„No paninko, tak se vám to povedlo, co? Okradla jste chudáka!“ zařval, ale naštěstí se nehýbal. Já utíkala pryč a za sebou slyšela: „Každý týden chci flašku, jinak vás udám!“ Udání jsem se nebála, ale tu lahev mu poctivě nosím. Už rok.

Ten trpaslík mi za to stojí. Mám ho v kuchyni na parapetu a denně se z něho raduji.

Renata T. (58), Plzeň