Když jsme se s přítelem nastěhovali do domku, který zdědil po svém dědovi, vypadalo to, že to bude idylka. Uběhlo jen pár dní a z našeho pobytu se stala nejtemnější noční můra.
Stalo se to už před dvaceti lety, ale dodnes to mám v živé paměti. S přítelem Prokopem jsme měli krátce po vysoké škole a hledali jsme, kromě práce, i naše první společné bydlení.
Koupi bytu jsme si dovolit nemohli a za pronájmy se nám peníze příliš vyhazovat nechtělo.
Nakonec jsme se tedy nastěhovali do malého domku kousek za městem, který Prokop zdědil po svém dědečkovi.
Na baráčku jsme museli provést drobné opravy, kompletně ho uklidit a přizpůsobit každodennímu bydlení, když jsme s tím ale byli hotovi, vypadalo to přímo idylicky. Štěstí nám však dlouho nepřálo.
Začal praktikovat magii
Jednou odpoledne dokončoval Prokop se svým kamarádem nějaké opravy na střeše, když se s ním zničehonic zřítil žebřík. Prokop utrpěl tříštivou zlomeninu stehenní kosti, měl jedno zlomené žebro a několik pohmožděnin.
V nemocnici byl skoro tři týdny. Když se pak vrátil domů, byl nepříjemný a věčně naštvaný. Vyjížděl na mě kvůli každé maličkosti. Chápala jsem, že se cítí bídně.
Jelikož byl ve zkušební době, tak ho z práce vyhodili, navíc tu neměl žádné kamarády, a tak celý den musel trčet sám doma.
Byl rozmrzelý a všechno mu bylo jedno. Dokonce přestal chodit i na pravidelné rehabilitace, které mu doktor nařídil. Hrozilo tak, že bude mít s kolenem trvalé problémy. „Je to úplně k ničemu. Nepomáhá to.
To už spíš zabere magie.“ Když to řekl, myslela jsem si, že si jen dělá srandu. Ale nedělal.
V domě bylo dávné zlo
Od té doby se v domě začaly dít podivné věci. Knihy padaly z poličky, televize se sama od sebe zapínala, dveře bouchaly, i když v domě nebyl průvan. Začala jsem se opravdu bát.
„To je tím domem,“ řekla mi jednou sousedka, starší žena, která žila ve vesnici už desítky let.
„Je prokletý!“ Nevěřícně jsem na ni koukala. „Cože?“ Na nadpřirozené síly jsem nikdy příliš nevěřila. Žena si však stála na svém. „Říká se, že se tu před mnoha lety stala vražda. Tělo oběti prý zazdili do základu domu.“ Přeběhl mi po těle mráz. Že by Prokopův vztek a zášť probudily nějaké dávné temné síly?
Poskytla jsem mu péči
Napadlo mě, že si o tom s Prokopem promluvím, ale nebyla s ním řeč. Byl den ode dne agresivnější. Už jsem pomýšlela na to, že od něj odejdu, když se u našich dveří objevil opuštěný králíček s hebkým, sněhově bílým kožíškem.
Vzala jsem ho domů, abych se o něj postarala. Chudinka byl vyhublý, až na kost. Denně jsem mu dávala zrní, granulky a také ovoce a zeleninu. Ze starého proutěného košíku jsem mu
