Pro své děti je člověk ochoten udělat skoro cokoliv. Mělo by to ale mít své hranice.

Na Lukáše jsem byla pyšná už od jeho raného dětství. Vždycky mezi svými vrstevníky vynikal. Nepatřil k zakřiknutým typům dětí, které musí rodiče popostrkovat. Ve škole měl výborný prospěch, vlastně se skoro vůbec nepotřeboval učit.

Proplouval svým dětstvím a mládím bez jakýchkoliv problémů. Mrzelo mě, že nemá sourozence, ale po těžkém porodu jsem bohužel už další děti mít nemohla – i vzhledem ke svému věku.

Když přišel Lukáš na svět, bylo mi pětatřicet. Snažili jsme se ale s Robertem, mým manželem, abychom ze syna nevychovali rozmazleného jedináčka. A dlouho se nám to dařilo.

Maturita s problémy

Těžko říct, kdy přesně se Lukáš začal měnit k horšímu. Nejspíš to bylo na střední škole, kde se chytl špatné party a problémových kluků. Samotný přechod ze základní školy mu problémy nedělal, prospěch se mu zhoršil jen minimálně.

Až ve druhém ročníku šly jeho výsledky rapidně dolů. Přikládali jsme to složitému období dospívání, jenže ono se to pak už vlastně nikdy nezměnilo. K maturitě jsme museli syna víceméně dostrkat pohrůžkami a nátlakem. Snila jsem o tom, že bude studovat na vysoké škole, ale to už nebylo reálné.

Lukáš si brzy našel práci, i když neodpovídala úplně jeho možnostem. A také začal chodit s přítelkyní, která se nám příliš nelíbila, ale nemluvili jsme mu do toho.

Byla o něco starší, zdálo se, že se ráda nechává živit od druhých a nevypadala jako dívka, kterou bych si představovala jako svoji budoucí snachu. Zanedlouho se Lukáš od nás odstěhoval a začal s přítelkyní žít v malé garsonce.

Přišel žádat o pomoc

Ačkoliv jsem pociťovala zklamání jako každá matka, jejíž potomek zůstane stát někde uprostřed cesty, stále jsem samozřejmě měla syna ráda. Také Robert se snažil Lukášovi porozumět, i když neměli takový ten typický vztah otce se synem.

Už jsme se tak často nevídali. Pak se ale Lukáš s onou problematickou přítelkyní rozešel a vrátil se na čas k nám domů. To byly asi nejlepší měsíce, které jsme s ním prožili v době jeho dospělosti. Po půl roce se znovu odstěhoval a tentokrát bydlel se dvěma spolubydlícími.

Zdálo se, že mu to vyhovuje. Jednoho dne se u nás Lukáš objevil s tím, že by potřeboval něco projednat. Bylo na něm vidět, že je docela nervózní. Měl proč. Rozhodl se totiž, že bude s kamarádem podnikat a potřeboval větší finanční částku do začátku.

Tu jsme mu s manželem poskytnout nemohli, což Lukáš předem předpokládal. Jeho řešením byla půjčka, kde bychom já a Robert působili jako ručitelé. Částka, kterou si chtěl syn vypůjčit, byla poměrně vysoká.

Nepříjemné překvapení

Nechali jsme si s manželem čas na rozmyšlenou. Lukáš odešel trochu zklamaný. Nakonec jsem Roberta přesvědčila, že synovi můžeme věřit a že to třeba změní jeho život. V bance pak za týden půjčku Lukášovi schválili.

Cítila jsem hořkost, že se nám pak začal víceméně vyhýbat. Když jsem mu zavolala, většinou hovor rychle ukončoval. Někdy mobil nezvedl vůbec. Na návštěvu k nám nechodil. To už jsem podvědomě začínala pociťovat, že něco není v pořádku. Brzy jsem zjistila, že se nemýlím.

Z banky se nám ozvali ohledně splácení Lukášova úvěru. Situace byla bohužel taková, že ho syn ani splácet nezačal. Nereagoval ani na upomínky a snahu o dohodu. Na řadě jsme tedy byli my, jeho věřitelé. Dopadlo to tak, že jsme museli začít platit vysoké měsíční částky místo Lukáše.

Naše snaha ho vyhledat a sejít se s ním se nesetkávala s úspěchem. Vyhýbal se nám a platí to vlastně dodnes. To, že jsme se kvůli němu ocitli ve finančních problémech, mě sice také bolí, ale mnohem horší je, že mám pocit, jako bych syna ztratila.

Nejsme s Robertem schopni zjistit přesně, kde jsme udělali chybu. Nezbývá nám ale, než se smířit se stavem věcí.

Alena P. (60), Hodonín